Poučení z penzijního vývoje

Nutnost změny penzijního systému je přitom nepochybná. Rostoucí věk dožití seniorů nezadržitelně eroduje současný penzijní systém, nepřipravený na to, že ve společnosti poroste podíl penzistů. Bez podstatné změny parametrů systému, tedy věku nároku na penzi a mechanismu jejího určení, si lze těžko představit, že klesající podíl výdělečně činných udrží příjmy starobních důchodců na úrovni dosahující padesáti šesti procent čistého příjmu. Jistě, pro horní třetinu nejlépe vydělávajících je systém už dnes silně nevýhodný (a byl ještě více před tzv. malou důchodovou reformou), ale pro valnou většinu obyvatel je zcela přijatelný. Jenomže při vzrůstajícím počtu starobních důchodců bude při zachování současné struktury stále hubenější a nebude schopen zajistit ani důstojné stáří, ani sociální smír. Existuje totiž jasný limit, jak moc se může stát kvůli penzím zadlužovat a jak moc zatěžovat daní a odvody ekonomicky aktivní část populace.

Teoreticky se s tímto vývojem lze vypořádat přechodem na fondový systém, ve kterém budoucí důchodci šetří po celý život, a po odchodu do důchodu žijí z výnosů svých (státem vybíraných a pod státním dohledem spravovaných) úspor. S tímto modelem jsou spojeny dva problémy – problém ztracené generace (jejich teoretické úspory již byly spotřebovány v rámci průběžného systému) a problém uchování a zhodnocení úspor. První problém má hodnotu stovek miliard korun, které by stát musel najít na to, aby umožnil dnes pracující části populace, aby se na penzi skutečně spořila. Také otázka důchodu lidí s nízkými příjmy vyžaduje odklon od „čistých řešení“ : I Chile doplnila fondový systém pro nejnižší příjmové skupiny „solidárním systémem“, neboť u velmi malých úspor pohltily jejich výnosy administrativní náklady na jejich sběr a správu.

Alternativně je možné přestat předstírat, že penzijní zabezpečení má charakter pojištění, a stanovit relativně nízkou úroveň penzí s minimálním prvkem zásluhovosti. Úspory z výplaty vyšších důchodů by pak umožnily stanovit tuto nízkou úroveň o něco výše. Střední vrstvě a výše by pak musel stát vysvětlit, že se o sebe musí postarat sama. A také snížit  penzijní daň tak, aby na toto zabezpečení lidem „zbyly peníze“.

Reálné systémy jsou zpravidla kompromisem, ve kterém fondy doplňují, a jen zřídka nahrazují průběžný systém. Hlavním problémem českého pokusu, je, že byl založen na dobrovolnosti, to znamená, že byl od počátku odsouzen řešit problém jen menší části populace. Zásadní nesouhlas ze strany opozice pak vytlačil reformu – z hlediska makroekonomických dopadů – do zcela okrajové pozice.

Česká penzijní reforma tak má zejména jeden praktický dopad. Poučení, že dalekosáhlé reformy s okamžitými náklady a s výnosy ve vzdálené budoucnosti má cenu dělat pouze v situaci, kdy na zvolené reformní strategii existuje politický konsensus mezi vládní koalicí a opozicí alespoň do té míry, že reforma přežije jedno střídání vlády. Při pohledu na současnou českou politickou scénu se to může zdát nemožné. Dialog mezi vládou a opozicí, zdeformovaný v době opoziční smlouvy, dostal další rány např. v podobě „nulové tolerance“, a pochybuji, že k jeho obnovení povedou opatření, jako je omezení doby projevů v poslanecké sněmovně. Přesto takového konsensu dosáhnout lze. Existuje v Irsku ohledně nízkého zdanění jako motoru ekonomického růstu. Existuje do značné míry i na Slovensku, kde premiér Fico sice radikálně zasáhl do zdravotního pojištění, podmínky pro fungování firem však změnil minimálně. Měli bychom jej, na bázi minimálního společného jmenovatele, hledat i u nás.