Krym hlasuje pro ...!

„Kolik sázíte, že bude výsledek referenda?“ ptá se nás vesele Irina, kolegyně v simferopolské redakci Segodnya, novin, do nichž občas píšu články o životě Čecha na Krymu.

„Oficiální, nebo reálný?“ upřesňuje Stěpan.

„Reálný se nikdy nedozvíme. Já myslím, že sedmdesát dvě procenta pro Rusko,“ směje se Arsen, krymský Tatar sedící u stolu za mnou. „Reálně si myslím, že je pro Rusko kolem padesáti, šedesáti procent.“

„Já mám za to, že pro je pětapadesát až pětašedesát reálně. Oficiálně to bude… Pětasedmdesát procent!“ hádá Stěpan a Irina zapisuje čísla na nástěnku. Kdo bude nejblíž, dostane od ostatních lahev vodky.

Nejzdrženlivější je Irina s tipem čtyřiašedesát procent pro Rusko. Irina je v redakci nejmladší. Nejstarší je Kolja, který soudí, že bude vyhlášeno osmdesát pět procent pro Rusko. Prý životní zkušenost.

Irina je proti referendu, protože je prý nezákonné. Autonomní republika Krym nemá pravomoc vypsat referendum. Proti je taky Arsen, stejně jako naprostá většina krymských Tatarů, kteří se jej rozhodli bojkotovat. Ostatní jsou pro Rusko. Jen šéfredaktor Majk své preference neprozradí. Komentuje jen, že teď pro něj bude jednodušší cestovat po Rusku se svou sbírkou bankovek. Dřív s ní byl prý vždy problém na celnici.

Zjistit, jak je to na Krymu s preferencemi, je asi ta nejnáročnější otázka dnešních dnů. Kyjevský mezinárodní Sociologický institut zveřejnil začátkem měsíce průzkum, podle nějž by na jihu Ukrajiny hlasovalo za připojení k Rusku 25,8 procenta lidí. Nicméně realita na poloostrově působí úplně jinak.

V pozadí může být do jisté míry skutečnost, že všude kolem cest jsou tisíce billboardů jasně hlásajících, že správná volba pro Krym je Rusko. Lidé na ulicích rozdávají ruské vlaječky. Na stěnách domů jsou nasprejované nápisy „Krym = Rusko“. Muži v černých kožených bundách hrdě nesou ruskou vlajku.

Jediný podobný projev podpory Ukrajině jsem zatím viděl v Jaltě. Na chodníku bylo nasprejováno několik nápisů, že Krym je Ukrajina. Všechny téměř nečitelné. Zjevně je někdo krátce po nasprejování smyl. Když se ve čtvrtek v Jaltě sešlo několik desítek lidí, aby vyjádřilo podporu setrvání v rámci Ukrajiny, byli rozehnáni domobranou. Slyšel jsem o pár případech, kdy byl někdo zmlácen za nošení ukrajinské vlajky.

Vyjadřovat otevřeně podporu Ukrajině se hodně lidí bojí. Podporovat Ukrajinu je vnímáno jako podporovat pučisty a fašisty. Být s Ukrajinou pro mnohé znamená sympatizovat s fašismem. Těžko říct, kde se tahle linie vlastně vzala. Určitě zčásti z ruských televizních kanálů Rossia, RT a NTV, které nahradily před pár týdny v Krymu v analogovém vysílání ty ukrajinské. Nicméně nezdá se, že by to byl ten jediný důvod pro podporu odtržení od Ukrajiny.

Prodavačka v obchodě, kam chodím už od září nakupovat, mi říká, že hlasovat nepůjde. Výsledek je prý už stejně stanovený. Ale kdyby hlasovat šla, tak hlasuje za Rusko.

„Kyjev nám dvacet let sliboval uznání ruštiny jako druhého státního jazyka. Nic. A krom toho nám berou všechny peníze. Já jsem za federaci, ale tu nám Kyjev nedá. Nevím, jestli bude líp, ale hůř rozhodně nebude. Krom toho, co bychom dělali v Evropě? Jsme Slovani, nerozumíme jim a oni nerozumí nám.“

Ve stejném stylu odpovídá i číšnice v přímořské Aluště.

„Za posledních dvacet let se tu neudělalo nic. Víte, mně je docela jedno, jestli budeme s Ukrajinou, nebo Ruskem, ale hlasovat půjdu pro Rusko. Jen tak, ze zvědavosti, jestli se něco změní.“

Parlament Autonomní republiky Krym vyhlásil nezávislost na Ukrajině už v úterý 11. března, nedělní referendum má být jen její potvrzení. Ve vyhlášení nezávislosti se krymští zákonodárci odvolávají na právo národů na sebeurčení, které je garantované Chartou OSN a rozhodnutím Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu z 22. června 2010 o uznání nezávislosti Kosova.

Kritici namítají, že ač počet obyvatel obou území je zhruba stejný, rozdíl je ve složení obyvatelstva. Kosovo je se svými 92 procenty kosovských Albánců monoetnické, zatímco situace Krymu s pouhými 58 procenty Rusů je podstatně složitější. Vedle Rusů žije na Krymu 24 procent Ukrajinců a 13 procent krymských Tatarů. Kritici často poukazují i na to, že Rusko, které podle nich stojí za současným odtržením Krymu, nezávislost Kosova dosud neuznalo.

Faktem zůstává, že ač je téma Rusko – Ukrajina v těchto dnech téměř jediným tématem k hovoru, ještě jsem se spontánně nesetkal s jediným člověkem, který by podporoval setrvání s Ukrajinou. Většina z mých zdejších kamarádů je pro Ukrajinu, potažmo Evropu. Nicméně mí kamarádi jsou vcelku specifičtí lidé, studenti, novináři, většinou občansky aktivní. Koho jsem se na tuhle otázku ptal na ulicích, v obchodech, v restauracích, všichni mi odpovídali, že jsou pro Rusko. Je nicméně fakt, že se k tomuto tématu hovor vždy stočil postupně sám. Je možné, že ti, kteří jsou pro Ukrajinu, se prostě báli vést hovor s neznámým člověkem tímto směrem.

„Víš, tohle téma – jestli být s Ukrajinou, nebo Ruskem – ještě před dvěma měsíci vůbec neexistovalo,“ vysvětluje mi starší pán, který si ke mně přisedl v autobuse, poté, co se dozvěděl, že jsem přijel z „bratrského Česka“.

„Všem bylo jedno, jestli jsme s Ukrajinou, nebo Ruskem. Jsme přece Krymčani. Ale v Kyjevě svrhli legitimní vládu a teď tam nastoupili lidé, kteří nás neuznávají. Nutí nám svoji kulturu a zvyky, nutí nám jazyk, kterým tady nemluvíme. Jsou tam i fašisti, se kterými nechceme mít vůbec nic společného. V této situaci je nám prostě blíž Rusko.“

Těžko říci, nakolik je tento názor vypovídající. Jisté nicméně je, že když byla otázka o budoucnosti Krymu nastolena, Rusko reagovalo okamžitě a rázně. V důsledku toho se s největší pravděpodobností příští týden Rusko rozšíří o jeden poloostrov v Černém moři, aniž se jeho obyvatelé stihnou pořádně rozmyslet, jestli to tak opravdu chtějí, či ne.

***

Aktuální pozorování a informace z Krymu zde: https://www.facebook.com/SvratkinReporter?fref=ts