Sjednocení sídla Evropského parlamentu? Francii nic nenutí souhlasit

Sídla evropských institucí jsou zakotvena v samotném primárním právu Unie. Podle protokolu k Lisabonské smlouvě, která představuje poslední komplexní revizi primárního práva (fakticky poslední revizí primárního práva byla smlouva o přistoupení Chorvatska k EU), má EP celkem tři sídla. Plenární zasedání se konají v Bruselu a Štrasburku, jednotlivé komise se scházejí v Bruselu a některé administrativní kanceláře se nacházejí v Lucemburku. Tento fakt v praxi znamená, že případné zrušení sídla ve Štrasburku by vyžadovalo změnu samotných zakládajících smluv Unie.

Tuto interpretaci posvětil ve svém rozsudku z prosince 2012 i Evropský soudní dvůr (ESD), když podpořil námitku francouzského parlamentu na sloučení dvou říjnových zasedání 2012 Parlamentu ve Štrasburku do jednoho velkého „super zasedání“. Dle ESD současný právní řád vyžaduje 12 pravidelných setkání ve Štrasburku ročně a toto pravidlo nemůže být bez změny primárního práva porušeno.

Síldo EP v Bruselu. Zdroj: http://www.arbormedia.nl/

Paradoxní je přitom fakt, že debata o ustanovení jednotného sídla EP probíhá v evropských kuloárech již nejméně deset let a v souvislosti se současnou nepříliš dobrou ekonomickou situací mnohých členských států získala nový impuls. Samotní europoslanci navíc ve své rezoluci z dubna loňského roku podpořili (leč ne zcela jednoznačným) poměrem 370:281 nastolení otázky zvážení jen jednoho sídla Parlamentu při další revizi zakládajících smluv. Nezanedbatelná je v současné EU i environmetální otázka samotného přesouvání. V čem je tedy zakopán příslovečný pes? Jednoduše se dá říci, že v odporu Francie a Lucemburska.

Vznikající shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli, tedy prvního předchůdce budoucí EU, se začalo na začátku 50. let minulého století scházet ve Štrasburku v sídle Rady Evropy, tehdy ještě jako značně bezvýznamné těleso bez rozhodovacích pravomocí a přímé demokratické legitimity (první volby do EP se uskutečnily až v roce 1979). Otázka samotného umístění institucí byla v době jejich vzniků především tématem prestiže a politiky, zejména v souvislosti se snahou Francie mít nad vznikajícími institucemi větší kontrolu a vliv než další významný člen vznikajících společenství - Německo, na jehož území se v dobách začátků evropské integrace žádná významná evropská instituce nenacházela.

S rostoucí náročností evropské administrativy nicméně postupně vznikal i nepsaný tlak na koncentraci důležitých orgánů do Bruselu a Lucemburku z praktických důvodů, jelikož zejména v Bruselu již od svého vzniku sídlí dva ze tří vrcholů pomyslného důležitého legislativního trojúhelníku Rada – Komise – Parlament. V devadesátých letech tak byla i pro poslední vrchol trojúhelníku – Parlament, postavena nová budova v Bruselu a logicky by se tak dalo očekávat, že dojde ke kompletnímu přesunutí této instituce do Bruselu. Politika nicméně v tomto ohledu zatím vítězí. Postoje Francie k tomuto tématu se prozatím nemění a možná jsou naopak značně posíleny faktem, že v německém Frankfurtu nad Mohanem mezitím získala své sídlo extrémně důležitá Evropská centrální banka a zejména v souvislosti s vývojem posledních let se tak těžiště vedení Unie značně posunulo na pravý břeh Rýna. Štrasburk je navíc paradoxně důležitým symbolem poválečné francouzsko-německé spolupráce a není tudíž divu, že Německo se do debaty o stěhování Parlamentu příliš nezapojuje. Dalším nezanedbatelným důvodem je i vliv Parlamentu na samotnou ekonomiku Štrasburku, a to nejen z toho důvodu, že během cca 50 dní zasedání jdou ceny ubytování ve městě až o sto procent nahoru. Zejména posledně zmiňovaný bod společně s otázkou prestiže je důvod, proč sjednocení sídla EP odmítá i Lucembursko, kde má EP rovněž svou administrativní základnu.

Sídlo EP ve Štrasburku. Zdroj: http://www.libdemvoice.org

Odpor Francie a Lucemburska je přitom pro celý problém klíčový. Samotná změna primárního práva, která by sloučení činnosti EP do jediného sídla umožnila, musí být schválena jednomyslně všemi členskými státy. Poslední slovo tak bude mít především francouzský prezident a lucemburský premiér, kteří i v souvislosti s tím, že to byla právě Francie s podporou Lucemburska, kdo výše zmíněnou námitku na nutnost 12 zasedání EP ve Štrasburku ročně iniciovala, zatím nijak nevypadají na to, že by v postojích svých zemí chtěli něco měnit. Jejich případný souhlas by navíc zcela jistě byl podmíněn (pravděpodobně finančními) kompenzacemi v jiných oblastech, což by významně oslabilo hlavní argument pro podporu sjednocení sídla EP – finanční úsporu.

Celá diskuze na toto téma má navíc v současných reáliích EU zatím spíše akademickou podobu, protože po těžkém schvalování poslední revize primárního práva (nepočítáme-li výše zmiňované schvalování přistoupení Chorvatska) se členské státy do dalších změn na této rovině nijak nehrnou a samotné nastolení otázky sídla EP není dostatečně silným důvodem téma změny primárního práva nastolovat.

Boj za jednotné sídlo EP je tedy bezpochyby lákavým sloganem do květnových eurovoleb, nicméně je třeba jednoznačně artikulovat, že europoslanci mohou za tento cíl skutečně pouze „bojovat“, nikoliv ho „zařídit“. Zrušení sídla EP ve Štrasburku „přes odpor Francie a Německa“, jak ve výše odkazovaném článku plánuje Jan Zahradil, tak skutečně velmi pravděpodobně možné nebude.

Marek Hrdina působí v think-tanku Evropské hodnoty jako stážista specialista.