Co si myslí Vladimir Putin?

Hned na začátku je nutné upozornit na jednu věc. Ačkoli by to tak mohlo vyznít, v žádném případě si tento text neklade za cíl Vladimira Putina jakkoli omlouvat či bránit. Zároveň ale nehodlá Putina ani démonizovat. Jedná se o snahu pochopit, jaké motivy mohly ruského prezidenta vést k tomu, aby obsadil část sousedního státu.

Vladimir Putin se narodil a vyrůstal v Sovětském svazu a absolvoval zde všechny své školy. V KGB podléhal silné ideologické indoktrinaci o nebezpečí ze strany Západu. Jednalo se tedy o velmi podobný styl myšlení, jaké popsal americký diplomat George Kennan ve svém Dlouhém telegramu již v roce 1946. Že bylo toto „vzdělávání“ úspěšné, dokázalo právě to, že jako ideologicky spolehlivý mohl být nasazen ve Východním Německu. Jak se zdá, ani více než dvacet let po pádu Sovětského svazu toto své myšlení nezměnil. Je tak produktem komunistické ideologie, perfektním příkladem toho, co nazýváme Homo sovieticus. Z toho je nutné vycházet i při analýze jeho chování a myšlení.

Komunistická ideologie nikdy neaspirovala na to, aby si ji občané zvolili jako svůj ideál. Základní premisou bylo, že komunistická strana nejlépe ví, co je pro lid dobré. Ona je dobro, tudíž kdokoli, kdo je proti ní, je proti dobru. Pokud strana nejlépe ví, co je dobré, není nutné pořádat volby s více kandidáty, protože strana nejlépe věděla, kdo se pro místo nejlépe hodí. A občan měl jen za úkol schválit, koho mu strana navrhla. Nešlo o jeho názor, ale o jeho vyjádření sounáležitosti s myšlenkou. Pro Vladimira Putina je takové myšlení naprosto pochopitelné. On sám je přesvědčen, že přináší zemi dobro, proto není nutné mít opozici, a proto je každý projev nesouhlasu považován za nepřátelský akt. Nejde totiž o jeden z možných názorů, ale je to boj proti dobru.

Vladimir Putin získal během svého prvního volebního období pocit, že právě on je tím pravým spasitelem Ruska. Od roku 1999, kdy začal vykonávat funkci premiéra, se Rusku podařilo nastartovat hospodářský růst, namísto chaosu jelcinských let nastoupil v jeho očích pořádek. Média, která ho kritizovala, byla pod různými záminkami uzavřena, nepohodlní tím či oním způsobem umlčeni. Putin pak navracel Rusku sebevědomí, ať již asertivnější zahraniční politikou, úspěchy v ekonomice či z jeho pohledu úspěšnou čečenskou válkou, která vymazala potupné chasavjurtské dohody z roku 1996.

Vladimir Putin se prezentoval jako silný muž, který zachraňuje tygry na Sibiři, nachází v moři amfory atd. Nešlo o nic jiného, než o snahu ukázat sílu. V roce 2008, kdy mu skončilo druhé volební období, de jure přenechal svoji moc Dmitriji Medveděvovi, fakticky si ji ale ponechal pro sebe. Žádná tandemokracie se nekonala, Vladimir Putin si svoji moc zachoval. Z pohledu jeho uvažování šlo o logický krok, protože nikdo lepší než on sám pro Rusko neexistuje, není tedy důvod jej měnit.

Problémy se nicméně objevovaly, a to stále častěji. Tím největším byla ekonomika, která již nerostla tak rychle, jak by si sám ruský premiér/prezident přál. Rusko není schopné setřást svoji závislost na cenách ropy a zemního plynu, ostatní odvětví spíše skomírají. Stále častěji se ozývala opozice. Demonstrace po zfalšovaných volbách v roce 2011 pro něj byly nepříjemným překvapením, nicméně šlo jen o další důkaz toho, že Západ rozvrací stále více Rusko, a to i zevnitř. Přitom on sám prokázal ve svých očích svoji bezchybnost již v předchozích letech, ani náhodou tak problém nemohl být na jeho straně. Bylo proto nutné hledat zdroj neúspěchů v zahraničí.

Opozice vůči Západu a Evropě není pro Rusko ničím novým, tento pocit vznikl dávno před ustavením komunistického režimu v Rusku. Stačí si připomenout protirevoluční tažení Mikuláše I. Či myšlenky slavjanofilů. Sovětský režim pak dlouhodobě stál na pocitu ohrožení ze strany kapitalistického Západu. Dokonce i Stalin, kterého máme tendenci hodnotit jako paranoika, zapadal do tohoto stylu myšlení. Po válce Stalin neváhal zemi nutit k dalším obětem, i když se zdálo, že nejhorší nepřítel byl již poražen. Komunistický režim usilovně chránil image silného státu, velmi razantně reagoval na každý projev, který by mohl znamenat ohrožení. Takový osud stihl Maďarsko v roce 1956 či Československo v roce 1968, poněkud v jiné formě i Afghánistán v roce 1979. U všech těchto zemí nebyla intervence způsobena agresivitou, ale naopak strachem před rozšířením vlivu Západu. Naopak Polsku se v roce 1956 podařilo intervenci prostřednictvím jednání intervenci odvrátit, a to právě tím, že přesvědčilo sovětské vůdce, že nehrozí z jeho strany nebezpečí.

Rozpad Sovětského svazu pak znamenal pro Moskvu další ohrožení, navíc odhalil ničím nezakrytou slabost ruského státu. A slabí jsou, jak sám zmiňoval i Putin, biti. I proto o něm Vladimir Putin mluvil jako o nejhorší geopolitické katastrofě 20. století. Moskva velmi rychle ztrácela své pozice, to, co bylo vnímáno na Západě jako šíření hodnot, jako je demokracie a lidská práva, pro Moskvu znamenalo projev geopolitického pronikání. Není přitom ani divu, že ministr Kozyrev, který se pokusil o kooperativní přístup vůči Západu, byl ostře kritizován pro své ustupování Západu a ztrátu statusu „supervelmoci“. Rusko pak již nikdy nemělo ministra zahraničí, který by kooperoval se Západem tak, jako to činil Kozyrev v počátečních letech ve funkci.

Vladimir Putin přitom pohled na Západ jako protivníka plně sdílí. To, co je v Evropské unii vnímáno jako šíření demokracie, je pro něj jen důkazem utahující se smyčky kolem samotného Ruska. Vstup střední Evropy do NATO a následně do EU znamenal první krok, jednání s takovými státy, jako je Gruzie či Moldavsko již nesl velmi nelibě. Podobně i v případě Ukrajiny sledoval jednání o asociační dohodě s velkou nelibostí, protože podle něj šlo o další projev útoku Západu na Rusko. Jedinou jistotou v této hře pro něj byl režim Viktora Janukovyče, zkorumpovaný a vydíratelný. Ačkoli se sám Janukovyč netěšil žádné náklonnosti ze strany ruského prezidenta, právě tato vlastnost spolu s Janukovyčovou touhou po moci a bohatství Putinovi vyhovovala. Díky tomu se Janukovyč, člověk s reputací drobného kriminálníka, tak dlouho udržel.

Pro Vladimira Putina byla situace kolem Majdanu jednoznačně dalším projevem toho, co nazývá geopolitickým tažením Západu proti Rusku. Proto jsou demonstranti nazýváni fašisty, nacisty, agenty Západu. Z hlediska této optiky je i možné se domnívat, že tomu, že celý Majdan směřoval proti ruskojazyčnému obyvatelstvu, dokonce i sám věřil. Ačkoli sám ví, že Viktor Janukovyč je zkorumpovaný člověk s pramalým kreditem, není pro něj pochopitelné, že by lidé byli schopni vyjít do ulic a protestovat, případně i nasadit životy „jen“ ve jménu zlepšení poměrů. Vysvětlení se pak naskýtá v podobě západních žoldnéřů, kteří bojovali na ukrajinských ulicích se zbraní v ruce proti řadovým policistům. Jakkoli se nám zdá toto vysvětlení podivné, pro něj šlo o projev geopolitické hrozby, které se musí za každou cenu postavit. Pokud by to neudělal, projevil by slabost, a to se neodpouští.

Intervence na ukrajinské území tak byla motivována právě tímto geopolitickým vnímáním situace. Vladimiru Putinovi lze věřit, že ji vidí jako boj se západní intervencí, která ohrožuje ruské obyvatele, potažmo i Rusko. Jako zachránce se přitom domníval, že bude všestranně vítán ruskými obyvateli, přitom dojde k boji s těmito žoldáky. Ani jeden z jeho předpokladů se však nenaplnil. Na Krymu, obývaném z velké části Rusy (poslední sčítání obyvatelstva pochází z roku 2001, přesný počet tak lze jen odhadovat), k přílišnému jásotu nedocházelo. Samo referendum nelze brát vzhledem k okolnostem příliš vážně. V jiných městech jsou demonstrace navštěvovány spíše sporadicky, navíc velmi často provokované samotnými Rusy. Ani druhá část scénáře, tedy „boj se separatisty, fašisty a západními žoldáky“ se nenaplnil. Ukrajinská armáda zachovala klid, nenechává se vyprovokovat k jakýmkoli potyčkám.

Boj proti fašismu se stal v Rusku přímo obsesí. Za fašistu se pak v různé míře dá označit prakticky kdokoli. Nejde přitom o podstatu problému, ale o vnější znaky. V ruské televizi se tak neustále objevují obrazy Stěpana Bandery, ukrajinské události jsou líčeny jako spor mezi dobrem v podobě Ruska a fašismem. Ruské straně přitom nijak nevadí, že jako mezinárodní pozorovatelé při referendu na Krymu figurovali takoví lidé, jako je belgický neonacista Luc Michel, Béla Kovács z Jobbiku či Aymeric Chauprade, úzce propojený s Le Penovou Národní frontou. Prakticky všichni z této „pozorovatelské“ mise patří k evropské radikální pravici, nezřídka se přitom řadí mezi neonacisty či fašisty. Moskva přitom jejich závěry používá jako důkaz právoplatnosti svého referenda. Její „boj proti fašismu“ je tak silně pokrytecký a instrumentální.

Jak z předchozího textu vyplynulo, Vladimir Putin si události poslední doby vysvětluje jako důsledek agresivní politiky Západu. Takové vnímání se přitom zdá z pohledu západních politiků naprosto nepochopitelné, ale pro část Rusů, i pokud by nebylo masivní propagandy, která celou akci doprovází, jde o zcela pochopitelné a akceptovatelné vysvětlení. Jak ukázal i průzkum veřejného mínění společnosti VCIOM, Putinova popularita stoupla v důsledku událostí na Krymu až na 67 procent. I podle těchto výzkumů se tak jeho politika setkává s kladným ohlasem. Konkurenční Levada-centrum pak Putinovu popularitu odhaduje na 72 procent. Můžeme se dohadovat, jak moc velká část z tohoto čísla je způsobena právě propagandistickým vysíláním ruských televizních stanic, ale faktem je, že akce na Krymu podporu získala.

Zhoubný vliv Západu, který se snaží rozrušit Rusko, se podle ruského prezidenta projevuje i v samotné zemi. Lidskoprávní organizace, které přijímají granty a prostředky vůbec ze zahraničí, se od roku 2012 nazývají velmi potupně zahraničními agenty, s čímž se pojí i zesílený dohled ze strany státních orgánů. Kritická média se dostala pod silný tlak, mluví se dokonce o trestech pro novináře či jejich nadřízené, kteří šíří „vědomě nepravdivé informace v neprospěch Ruska“. Ruská liberální televize TV Dožď byla v únoru 2014 vystavena bojkotu pro anketu, ve které se ptala, jestli by nebylo lepší v roce 1941 nechat Leningrad Němcům a zabránit tak krveprolití.

Případné sankce proti Vladimiru Putinovi, respektive jeho okolí, s vysokou mírou pravděpodobnosti nijak s ruským vedením nepohnou. V očích běžného Rusa živeného televizní propagandou bude i nadále hrdinou, který vrátil Rusku velmocenský status, kvůli čemuž na něj Západ útočí. Paradoxně tak ještě posílí jeho kredit silného muže. Naopak úder proti ekonomické základně, jmenovitě snížení cen ropy a zemního plynu, by režim postihnout mohlo velmi výrazně. Vladimir Putin v předvolebních slibech rozdával plnými hrstmi, stále více ale zjišťuje, že na velkou část programů nemá finance. Vedle toho drahá olympiáda, všudypřítomná korupce.

Celkově se tak dá říci, že krymské tažení Vladimira Putina vychází nikoli z vnitřní síly, ale slabosti. Rusko ve skutečnosti nemá kromě peněz co okolním zemím nabídnout. Autokratický režim s omezováním svobody projevu jen stěží přitáhne nadšené příznivce, pokud jim neslíbí peníze. Rusko je i nadále v defenzívě, protože musí využívat mocenské prostředky. Vladimir Putin tak nelhal, když říkal, že Rusko bylo zahnáno do kouta. Z jeho pohledu to tak skutečně bylo. Jak říkal jeden můj kolega, Putin se začal bát, aby Rusové nezjistili, že jeho vláda se příliš neliší od té Janukovyčovy.