Kdo zabil mezinárodní právo?

Princip zákazu vojenské agrese vůči suverénnímu státu býval považován za neporušitelnou normu, na níž byly navázány další principy vzájemné mírové koexistence států. Pravda, ne vždy se dařilo tuto normu úspěšně naplňovat, nicméně panovalo všeobecné přesvědčení o tom, že takové chování je odsouzeníhodné a že Rada bezpečnosti má za úkol této formě přímé vojenské agrese bránit. Válka v Koreji i první válka v Zálivu dokládají, že bylo možné v rámci mezinárodního práva tuto normu i efektivně prosazovat.

Po skončení studené války však začalo být mezinárodní právo trochu nepohodlné – na jedné straně začal princip státní suverenity poskytovat ochranu autoritativním represivním režimům před kritickými pohledy ze zahraničí. To začalo být neúnosné zejména v situaci, kdy se daný režim začal dopouštět hrubého porušování lidských práv, včetně mučení a zabíjení svých politických odpůrců.

Z druhé strany se mezinárodní právo stalo nepohodlné pro velmoci, které se v nové mezinárodní situaci nechtěly cítit svazované rigidními a omezujícími pravidly. Bohužel i Spojené státy v tomto procesu sehrály svou roli, neboť na vrcholu své vojenské a ekonomické moci převládl u politických elit pocit, že mezinárodní právo je pouhou zástěrkou slabých a neschopných, kteří chtějí omezovat ty zaslouženě silné a schopné (kteří navíc pouze chtějí dělat tu správnou věc). Už vojenský zásah proti civilním cílům v Srbsku bez autorizace Rady bezpečnosti v roce 1999 naznačil, že ani ty nejdůležitější principy mezinárodního práva nejsou v případě potřeby neprolomitelné. Vlažný až nepřátelský přístup Spojených států i dalších velmocí k ustavení Mezinárodního trestního soudu byl dalším ukazatelem, který naznačoval budoucí osud mezinárodního práva.

Účel světí prostředky?

Definitivní zlom však nastal po 11. září, kdy Bushova administrativa v rámci pocitu ohrožení došla k tomu, že pokud je mezinárodní právo brzdou v tažení proti terorismu, tak se bude nepokrytě ignorovat. Vojenské napadení Iráku pod falešnou záminkou a bez souhlasu Rady bezpečnosti bylo pouze nejvýraznějším potvrzením tohoto přístupu. V rámci tzv. Války proti děsu a hrůze začaly být běžně používány útoky bezpilotních letounů bez souhlasu států, ve kterých se děly. Takto ze vzduchu bez soudu byl popraven i americký občan, což zpochybnilo samotné základy americké listiny práv a svobod.

I tolik oslavovaná naplánovaná vražda bin Ládina byla flagrantním porušením mezinárodního práva – dokážete si představit, že by se uprostřed noci objevily v Černošicích dva americké vrtulníky, při přestřelce ve vile by výsadkové komando zastřelilo několik lidí včetně hlavního cíle Ivo Rittiga a zmizelo i s jeho tělem bez vysvětlení pryč? Fakt, že Válka proti děsu a hrůze se vede proti muslimským fanatickým teroristům, kteří v médiích často nejsou chápáni ani jako lidé, u velké části veřejného mínění stačí k ospravedlnění jakýchkoliv použitých metod, včetně starého dobrého mučení. Právní ohledy jsou z tohoto pohledu pouze neefektivní brzdou, zvlášť pokud si vás jako velmoc za porušování práv nikdo neodváží žalovat ani postihnout.

Přezíravý postoj USA k omezujícím mezinárodním závazkům je na jednu stranu pochopitelný, protože pouze omezuje uplatňování jejich mocenské převahy. Na druhou stranu se ukázal jako velmi krátkozraký, neboť podkopal i principy a normy, které by se Spojeným státům naopak vyplatilo dlouhodobě podporovat. Zejména v situaci, kdy přestávají být tak dominantním hráčem, by se najednou určité nastavení všeobecně ustavených mezinárodních pravidel velmi hodilo. Propagandisticky je pak nedostatek respektu vůči mezinárodnímu právu využíván v arabských zemích k vyvolání protiamerických nálad, pro ilustraci stačí například tento poměrně typický kreslený komentář.

Nutno dodat, že Spojené státy nebyly rozhodně jediné, kdo v posledních letech výrazným způsobem ignoroval mezinárodní právo – zejména v oblasti lidských práv je rozpor mezi přijatými mezinárodními úmluvami a realitou v mnoha státech alarmující. Tento jev je tak běžný, že represivní režimy často zasedají i v komisi OSN pro lidská práva, což dále podrývá autoritu celého systému. Typický je pak trend, že v rámci podpory ekonomických vazeb se potlačuje kritika nedodržování mezinárodních norem v oblasti lidských práv, která pak zbývá pouze na neziskové organizace.

Přehlížená tragikomická fraška

I když se to téměř nesmí říkat, aby neměl člověk zbytečné problémy, nezapomínejme v této souvislosti také na Izrael, který s odkazem na nutnost zajistit svoji bezpečnost rutinně ignoruje rezoluce Rady bezpečnosti ohledně nutnosti zastavit stavbu nových sídel na okupovaných územích či podle všeho vlastní jaderné zbraně mimo jakýkoliv mezinárodní režim kontroly. Rusko svými kroky v minulosti také aktivně přispělo k erozi mezinárodního práva, například jeho členství v Radě Evropy a podpis pod Evropskou úmluvou o lidských právech působí jako tragikomická fraška. Jasné porušení podepsané mezinárodní smlouvy ohledně uznání hranic Ukrajiny je pak už jenom třešničkou na dortu cynického výsměchu. Pokud si chceme uvědomit, jak hluboko jsme klesli, je dobré si připomenout optimistické znění Univerzální deklarace lidských práv z roku 1948, text je k dispozici ZDE.

Můžeme namítnout, že celá idea mezinárodního práva je od počátku pochybná, nikdy vlastně nefungovalo, a je potřeba se smířit s tím, že vždy bude rozhodovat pouze ten, kdo bude silnější. Nynější diskreditace mezinárodního práva je z tohoto pohledu vlastně užitečná, protože si alespoň nikdo nebude dělat marné iluze. Je ale opravdu čas zlomit nad mezinárodním právem definitivně hůl?

Určitě není, pokud tedy nejste fanoušek válečných strategií a odborník na přežití, kterému připadá mír nudný a rád by na vlastní kůži zažil trochu poplachů, hladu, přesouvání obřích armád či zabíjení sousedů. Svět bez mezinárodního práva by totiž byl opravdu hodně smutným místem pro život: bude se mnohem více zbrojit a všechny vlády si pořídí alespoň jednu nebo dvě jaderné zbraně (konečně budeme mít s jaderným arzenálem z Temelína navrch oproti perfidnímu bezjadernému Rakousku…). Konflikty na sebe nedají dlouho čekat, zejména pokud si silnější státy budou jisty svým vítězstvím.

Řád výhodnější než džungle

Druhým důležitým argumentem pro vzkříšení a posílení mezinárodního práva je existence Evropské unie – i přes řadu svých velkých nevýhod a problémů se podařilo alespoň vytvořit mnohonárodnostní prostor, kde není potřeba se obávat ozbrojené agrese od ostatních členů unie. To je možné pouze vytvořením a dlouhodobým dodržováním určitých norem, na kterých se všichni členové shodnou. Pokud to je možné v Evropě, proč by najednou nešlo dodržovat alespoň některé základní normy a principy celosvětově? Není opravdu vůbec nic, na čem by bylo možné se shodnout? (Zákaz používání vojenských stíhaček proti pokojným demonstracím, anyone?) Bude to jistě dost zajímavá diskuse, nicméně i světové velmoci, které obyčejně mezinárodní právo „zbytečně“ omezuje, mohou z dlouhodobějšího horizontu dojít k názoru, že určitý řád v mezinárodním systému je pro ně výhodnější než nepředvídatelná džungle.

Putinův zásah na Krymu navzdory podepsaným garancím teritoriální integrity Ukrajiny jasně ukazuje, kam spěje svět, ve kterém někdo zabil mezinárodní právo. Naštěstí se dají myšlenky občas i křísit a s trochou dobré vůle se to může i včas podařit. Jako malá evropská země, které dodržování mezinárodního práva velmi prospívá, máme dobré předpoklady k tomuto procesu přispět.