Proč Putin touží po vzniku Euroasijské unie

Minulý týden jsem se zúčastnil konference Moscow Carnegie Center o eskalaci ukrajinské krize. Všechny příspěvky v panelové diskusi byly – jak je zvykem u takovéto instituce – na velmi vysoké úrovni, avšak nejvíc moji pozornost upoutalo to, jak se každý z řečníků snažil vehementně přesvědčit své kolegy o tom, kdo drží v rukou „klíč“ k řešení událostí v Ukrajině. Jedni tvrdili, že tento klíč se nachází pouze v Kyjevě, další, že v Sevastopoli, anebo že existuje celá sada klíčů, která je rozprostřená na ose od Washingtonu po Peking. Ale poslední vývoj ukrajinské krize stále více poukazuje na to, že její příčiny a klíč k řešení se celou dobu nacházely pouze na jednom místě – v Moskvě.

Na Ukrajině jsme totiž především svědky střetu mezi evropskými a eurasijskými integračními procesy a modely rozvoje. Integrace v post-sovětském prostoru zůstávala dlouhá léta pouze na papíře. Společenství nezávislých států a další obdobné iniciativy sloužily pouze jako trik na získání hlasů voličů, kteří s nostalgií vzpomínali na relativní stabilitu a prosperitu sovětských časů. Situace se začala částečně měnit po 11. září 2001, kdy se v post-sovětském regionu začali čím dál tím více angažovat Američané a Severoatlantická aliance. A následně se objevila vlna barevných revolucí, která smetla proruské režimy v Gruzii, Ukrajině a Kyrgyzstánu. Uzbecký režim odvrátil podobný scénář jen za cenu masakru stovek demonstrantů. Na tento vývoj reagoval Kreml vytvořením několika již plně funkčních integračních struktur, jakými je například Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti či Šanghajská organizace pro spolupráci. Nicméně cílem této první vlny mezinárodní spolupráce nebyla ani tak integrace samotná, jako spíše omezení amerického vlivu.

Eurasijská integrace se stala realitou až v předvečer ruských prezidentských voleb z března 2012. Vladimir Putin tehdy publikoval v ruském deníku Izvestija článek, v němž vyzýval k vytvoření Eurasijské unie jako protiváhy Evropské unie. Toto rozhodnutí na jednu stranu souvisí s představou velké části ruského politického establishmentu o tom, že se Rusko může znovu stát světovou velmocí jedině tehdy, když ovládne postsovětský prostor. Například vlivný ruský politolog Sergej Karaganov věří, že po spojení Ruska, Běloruska a Ukrajiny se tento státní útvar opět stane světovým impériem.

Je nutné dodat, že ruská vládnoucí elita měla vždy velmi blízko k nějaké formě státního mesianismu, ať už byl carský, či sovětský. Na druhou stranu pak rozhodnutí o posílení integrace v postsovětském prostoru souvisí s obavami Kremlu z toho, že prostřednictvím Východního partnerství EU dojde k postupné integraci západních a jižních sousedů do euroatlantických integračních struktur. Ne náhodou ukrajinské drama začalo právě ve spojitosti s Vilniuským summitem Východního partnerství. Malou a chudou Arménii se Moskvě ještě podařilo od podpisu asociační dohody s EU odradit kombinací zastrašování a finančních výhod. U Ukrajiny již tato taktika nefungovala.

Eurasijská unie má vzniknout k lednu 2015. Jejími ustavujícími členy budou Rusko, Bělorusko a Kazachstán. V rychlém sledu by se měl přidat Kyrgyzstán s Tádžikistánem. Tento integrační projekt je do velké míry formován po vzoru Evropské unie, jejím vrcholným orgánem dokonce bude Eurasijská komise. Ruský premiér Dmitrij Medveděv se rád chlubí tím, že Eurasijská unie se díky letům pozorování vyhne všem chybám evropské integrace. I když bude Eurasijská unie v mnoha směrech jakýmsi klonem EU, rozhodně jí bude chybět jeden klíčový atribut – přitažlivost.

Soft power Bruselu je pověstná tím, že dokáže perspektivou členství a dalších výhod transformovat celé státy a jejich společnost. Evropský model rozvoje je – jak například říká ruský liberál Grigorij Javlinskij – stále atraktivní, což se podle něj rozhodně nedá říct o jeho eurasijském protějšku. Podle Javlinského se eurasijský model rozvoje již vyčerpal za éry komunismu a nyní nemá Rusko jinou alternativu než evropeizaci. Tomu se však Putinův režim bude bránit za každou cenu – znamenala by totiž jeho dezintegraci. Nicméně Ukrajina se již postupně vydává na evropskou trajektorii integrace, což může silně poškodit celý projekt eurasijské integrace. Ruští voliči nebudou moc nadšení z toho, že je jejich politické vedení orientuje na chudé státy Střední Asie namísto prosperující Evropy, se kterou mají Rusové silnější kulturní vazby.

Ukrajinská krize jasně ukazuje, že proti evropské soft power dokáže Kreml nasadit jen vlastní neohrabanou hard power. Rusko, jehož hospodářství je závislé na exportu uhlovodíků, není a jen tak nebude atraktivní partner pro hlubší integraci. Navíc dodejme, že ruský HDP je takřka totožný s italským. I když se to na první pohled nemusí zdát, Rusko je oproti EU ekonomický trpaslík.

Avšak nebude to zřejmě střet mezi evropským a eurasijským modelem rozvoje, který pohřbí eurasijský integrační projekt, ale síla mnohem starší a nebezpečnější – ruský nacionalismus. Z komentářů některých ruských politiků, jako například poradce ruského prezidenta Sergeje Glazjeva, je čím dál tím víc patrné, že v Kremlu se rozhodli, že pokud nebudou mít Ukrajinu celou, chtějí alespoň její část. Jak však takovýto postup vysvětlí svým dvěma největším partnerům v eurasijské integraci, Kazachstánu a Bělorusku, které mají také velmi početné ruskojazyčné menšiny, není vůbec jasné.

Německá kancléřka Angela Merkelová nedávno řekla v telefonickém rozhovoru americkému prezidentovi Baracku Obamovi, že má pocit, že Vladimir Putin žije v jiném světě než ona. A skutečně se zdá, jako by ruské politické vedení stále žilo v 19. století, kdy bývalo běžné napadnout cizí zemi za účelem anexe území. Jenže v 21. století jsou pravidla hry nastavena poněkud jinak a takovéto kroky nezvýší prestiž Ruska, ale spíš ho uvrhnou do izolace a recese.

Václav Lídl

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz