O dalším vývoji na Ukrajině rozhodne loajalita lidí okolo Janukovyče

Poslední události v Kyjevě jsou jednoznačně nejvýraznější eskalací konfliktu od jeho začátku na konci listopadu minulého roku. Podobně jako dříve střety vypukly po období relativního klidu, kdy se zdálo, že obě strany míří ke kompromisu. Výměnou za amnestii dříve zadržených protestujících byla vyklizena část prostoru obsazeného demonstranty včetně některých budov v samotném Kyjevě i v regionech. Podobně jako jinde i zde ve Lvově, kde pobývám, v noci z neděle na pondělí zmizely barikády okolo budovy místní oblastní správy (odpovídá zhruba našemu krajskému úřadu), která byla obsazená od konce ledna.

Střety nejdříve vypukly okolo kyjevského parlamentu, který měl projednat návrat změn ústavy z roku 2004 – ty výrazně omezují pravomoci prezidenta. To se však neuskutečnilo.

Zprávy z města byly v průběhu úterý často chaotické a uprostřed hysterie se objevily i nepravdivé informace mimo jiné o zavření obou kyjevských letišť. Jisté však je, že úřady zastavily provoz metra, s platností od půlnoci byly omezeny možnosti příjezdu do města a v průběhu večera došlo v centru města k vypnutí elektřiny, což opoziční média označila za faktické vyhlášení výjimečného stavu. Příměří nevydrželo ani v ukrajinských regionech.

Nastalá eskalace konfliktu jednoznačně ukazuje několik důležitých věcí. Potvrdilo se, že prezident Janukovyč vsadil na jednoznačně silové „řešení“ konfliktu, které obzvláště kvůli smrti několika protestujících takřka znemožňuje možnost jakéhokoliv kompromisu. Ani schválení zmíněných změn ústavy ničemu nepomůže, neboť protestní hnutí se dnes nespokojí s ničím menším než odstoupením prezidenta a vypsáním předčasných voleb. Podobný stav ostatně platí i na druhé straně. Janukovyč tvrdohlavě obviňuje z eskalace násilí opozici a protestující v Kyjevě a ani poslední jednání s opozicí k ničemu nevedla.

Pravděpodobně nejdůležitějším faktorem, který bude v dalším vývoji zásadní, je stabilita Janukovyčova tábora. I přesto, že se už delší dobu mluví o tom, že prezidenta opouští stále více spojenců, jeho Strana regionů ho doposud podržela. O tom, že vládní tábor ale není tak stabilní, jak by se mohlo zdát na první pohled, ostatně svědčí i to, že jen během úterý dva významní oligarchové s velkým vlivem na ukrajinskou politiku – nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov a Viktor Pinčuk – vyzvali k ukončení násilí v Kyjevě. Jedním z motivů tohoto chování může být i fakt, že Ukrajina se kvůli současné situaci ocitá v nepříjemné ekonomické situaci, která se odráží i na relativně rychle slábnoucím kurzu hřivny.

Snahy o silové „řešení“ situace jsou při současných náladách na Ukrajině víceméně odsouzeny k neúspěchu. I kdyby se podařilo protestující vyhnat z Majdanu, tak se na něj lidé dříve nebo později vrátí. Chování prezidenta působí, jako kdyby byl zahnaný do kouta a snažil se zoufale ovládnout situaci v Kyjevě, která se mu ale vymyká z rukou. O tom svědčí i to, že na úterní snahy západních politiků o zkontaktování Janukovyče prezident nereagoval. Paradoxem je, že čím víc síly použije, tím víc celé protestní hnutí zradikalizuje a fakticky oslabí svou pozici.

Pokud se nestane zázrak, tak jsou i přes značnou bezzubost opozice dříve či později dny Viktora Janukovyče u moci sečteny. Ovšem ani jeho možný odchod nic zásadního neřeší, protože na Ukrajině je potřeba řešit především dlouhodobé chronické problémy, které s jeho odstoupením nezmizí.

Michal Lebduška

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO. V současnosti působí ve Lvově.

Follow @AMO_cz