Fiskální pakt: Gesto, které vláda musí naplnit činy

Koalice se tak rozhodla připojit se k fiskálnímu paktu, dva roky staré mezivládní smlouvě, kterou tehdejší premiér Petr Nečas odmítl jako jediný v kontinentální Evropě z ideologických pohnutek obrany české suverenity podepsat. Pakt má několik částí: požaduje po členských státech EU přijmutí finančních ústav s dluhovou brzdou, právně ukotvuje porady premiérů o hospodářské politice (takzvané Eurosummity) či zavádí automatické sankce na státy eurozóny, které překročí stanovené hranice zadlužování.

K dohledu nad svými rozpočty se ze zemí neplatících eurem přihlásilo jen Dánsko a Rumunsko, na státy euroźony se rozpočtový dohled vztahuje bezpodmínečně.

Nečasova vláda chtěla raději přijmout českou finanční ústavu, kterou však zase opoziční a pro ústavní většinu klíčová ČSSD podmiňovala podpisem fiskálního paktu. Na něm však byla ideologicky zaseklá ODS, takže to zůstalo jen u slov a vlak jel dál.

Židle u stolu, ale co dál?

Podpis fiskálního paktu se stane diplomatickým signálem a technickým přisunutím židle k jednacímu stolu na dalším druhu summitů. Česko se totiž v rámci paktu dobrovolně nepřihlásí k nutnosti zavést dluhovou brzdu, ani k přísnějším rozpočtovým pravidlům s automatickými sankcemi za porušení. Čeští zástupci si však zajistí židli na Eurosummitech, kde budou diskutovat v první evropské lize o cestě z krize. Mezi českou odbornou komunitou se začalo sarkasticky říkat, že je důležité být u jednacího stolu, ale také pak u něj nemlčet.

Sobotkův kabinet proto slibuje do léta novou eurostrategii a rozvíření debaty o českých zájmech v EU. Pro Česko je nevýhodné od pomyslného evropského stolu pravidelně odcházet jako Nečasova vláda, nebo u něj sedět a mlčet, či přikyvovat tomu, co navrhují ostatní.

Bez ohledu na expertní diskuze nicméně česká evropská politika potřebuje jedinou věc. Skutečný politický zájem. Málokterá česká strana má reálné experty a politické mluvčí na evropská témata, přestože přes 60 % v Česku platné legislativy vzniká na evropské úrovni.

Důvod je jednoduchý – evropská karta volby nevyhrává. Pokud vláda bude myslet své proklamace vážně a posune Evropu ze zhruba patnáctého na druhé či třetí místo veřejné debaty, ostatní politické strany si budou muset zajistit kvalifikované mluvčí a expertní týmy, aby se do koalice mohly věcně opírat. Přesně to česká evropská politika potřebuje.

Vyšlo v Mladé frontě DNES v úterý 1. dubna 2014.