Vzpomínka na černošský boj za rovnoprávnost a jeho Krále

Teprve ve druhé polovině 19. století se Američané dokázali rozloučit s otroctvím, a to jen v důsledku vyčerpávající občanské války. Téma otroctví z různých perspektiv připomněly tři výrazné oskarové filmy poslední doby, Dvanáct let v řetězech (2013), Lincoln (2012) a Nespoutaný Django (2012, „D“ je neznělé). Zrušením otroctví Třináctým ústavním dodatkem v roce 1865 ale boj za rasovou rovnoprávnost ani zdaleka nekončí.

První polovina 20. století

Po většinu 20. století byla v USA rasová segregace běžnou záležitostí. Postupně se ale formuje a sílí společenské hnutí, které to mělo změnit.

Zásadním milníkem byla 2. světová válka. Černošští vůdci měli ještě v živé paměti segregaci bělošských a černošských jednotek během 1. světové války, kdy černošským oddílům byly přidělovány ty nejpodřadnější úkoly. V roce 1919 se pak v důsledku tíživé poválečné sociální situace prohnaly mnoha americkými městy rasové nepokoje spojené s útoky na černochy včetně lynčování, tzv. Červené léto (Red Summer). Před 2. světovou válkou byly aktuální dva problémy. Stále platila rasová segregace vojenských jednotek a černošským dělníkům byl omezen vstup do výdělečného válečného průmyslu. Taková situace byla těžko udržitelná ve světle americké propagandy, která zdůrazňovala rozdíl mezi svobodným americkým režimem a totalitním nacistickým Německem.  

V roce 1941 pohrozil černošský vůdce Philip Randolph protestním pochodem na Washington, jehož cílem mělo být zajistit vstup černošských dělníků do zbrojařského průmyslu. Prezident Roosevelt v důsledku pohrůžky zrušil tuto formu diskriminace. Na zrušení rasové segregace ve vojenských jednotkách si ale černoši museli počkat až do roku 1948.

Americké hnutí za rasovou rovnoprávnost

Hnutí za rasovou rovnoprávnost bylo součástí širšího amerického hnutí za občanská práva (Civil Rights Movement), které v 50. a 60. letech 20. století odstartovalo v USA jednu z nejvýznamnějších společenských proměn v historii. Jako počátek soustředěného hnutí za rasovou rovnoprávnost lze označit rok 1955. V Mississippi byl v tomto roce skupinou bělochů umučen 14letý Emmett Till za to, že údajně flirtoval s bělošskou prodavačkou. V Alabamě byla zatčena Rosa Parksová za to, že odmítla uvolnit místo v autobuse bílému cestujícímu.

Právě protest proti zatčení Rosy Parksové vynesl v témže roce do čela hnutí za práva černochů 26letého kazatele Martina Luthera Kinga. Hnutí kolem Kinga dosáhlo vrcholu pochodem na Washington v roce 1963, kterého se účastnilo čtvrt milionu lidí a kde King pronesl jeden z nejslavnějších proslovů v historii – Mám sen (I Have a Dream). V následujícím roce získal King za svůj nenásilný boj za rovnoprávnost Nobelovu cenu míru, ale především byl americkou legislativou schválen slavný Civil Rights Act of 1964, který zapovídá diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví a národního původu.

Po tomto úspěchu zaměřil Martin Luther King svoji pozornost na boj s chudobou, kterou považoval za další překážku důstojného života amerických černochů. Jeho tažení proti chudobě však mělo zahrnovat všechny rasy a bylo tedy primárně třídní, nikoliv rasové. Obsahovalo v sobě kritiku kapitalismu a King připouštěl, že by se Amerika možná měla vydat cestou demokratického socialismu. Plánoval další pochod na Washington, jehož cílem mělo být posílení sociální ochrany, a byl jedním z prvních výrazných odpůrců války ve Vietnamu, kterou považoval za nesmyslné plýtvání životy a zdroji: „Národ, který rok co rok utrácí více peněz za armádní výdaje než programy sociální podpory, je na cestě k duchovní smrti.“ [1] 

Martin Luther King byl zavražděn 4. dubna 1968. Výročí jeho narozenin je dnes americkým státním svátkem. 

Občanská hnutí po Kingovi

Hnutí Martina Luthera Kinga ale není jen mezníkem v boji za rovnoprávnost černochů. Nenásilný protest, který prosazoval, a ušlechtilost jeho cílů pomohly změnit způsob nahlížení na občanská hnutí jako taková. Před americkým hnutím za občanská práva byl dominantní způsob nahlížení na občanská hnutí silně ovlivněn psychologií davu Gustava Le Bon. Hnutí lidí, kteří vyšli do ulic, byla sledována se strachem a nedůvěrou jako nebezpečná deviace nebo projev společenského úpadku. Převládala interpretace, že lidé v davu ztrácejí zábrany a svědomí a stávají se z nich nemyslící tvorové. Tato víra byla ještě posílena předválečným děním v nacizujícím se Německu.

Ve světle Kingova a podobných hnutí si ale společnost i akademici uvědomili, že občanská hnutí nemusejí být jen hrozbou a že dav není tak úplně nezávislý na jedincích, kteří ho tvoří. Dnes občanská hnutí chápeme mnohem méně černobíle a mnoho lidí jim přiznává důležitou úlohu v demokracii. Občanský protest nastupuje ve chvíli, kdy politické elity selhávají. Občanská hnutí mohou být také nositelem nových myšlenek a nastolovat agendu, se kterou by se volení politici sami nikdy neodvážili přijít.  

Autor studuje a přednáší na katedře sociologie FF UK. Grafika byla zpracována pomocí softwaru IBM i2 Analyst’s Notebook. Obrázky v grafice pochází z pixabay.com pod licencí CC0 nebo jsou z databáze softwaru. Jako hlavní zdroj článku posloužil text [1] The Civil Rights Movement od Rhody Lois Blumbergové publikovaný v knize The Social Movements Reader editorů Jeffa Goodwina a Jamese Jaspera (2009).