Energetický balíček 2030. Jak neudělat chybu?

V lednu představil hlavní ekonom Mezinárodní energetické agentury (IEA) Faith Birol v Praze World Energy Outlook 2013, v němž agentura každoročně monitoruje trendy vývoje energetiky ve světě. Celé vyznění zprávy přitom asi nejlépe shrnuje úvodní vyjádření samotného Birola, jenž prohlásil, že „nemá pro Evropu žádné dobré zprávy“. A důvod? K boji s klimatickými změnami, ke kterému se EU hrdě hlásí, se žádný další emitent skleníkových plynů nepřipojil a EU na to prozatím značně doplácí.

Podle vyjádření Faitha Birola by svět stále byl na cestě k nárůstu průměrné teploty o 3,6 stupňů Celsia do roku 2100, tedy významně nad všeobecný cíl omezení růstu teploty do 2 stupňů, i kdyby se Evropa rozhodla od zítra nevypouštět do ovzduší jedinou molekulu CO2. Důvodem je především značný nárůst poptávky po energetických surovinách v Asii (až 65% nárůst do roku 2040, zatímco v zemích OECD by za stejné období mělo dojít k nárůstu o maximálně 4 %), který už nyní vede k tomu, že ani po 30 letech od začátku boje s klimatickými změnami nedošlo k žádné změně v poměru fosilních paliv na energetické spotřebě planety ‒ fosilní paliva, tedy hlavní zdroj vypouštění skleníkových plynů do atmosféry, stále tvoří cca 82 % veškerých zdrojů energie.

V praxi to znamená, že ačkoliv si EU stanovila ambiciózní cíle a je na dobré cestě k redukci své uhlíkové produkce o 20 % do roku 2020, v absolutním souhrnu emisí za celou planetu k redukci nedochází. Samotná klimatická politika EU má však zároveň dle vyjádření průmyslníků značné negativní dopady na konkurenceschopnost evropského průmyslu.

EU jde světu příkladem. Ale za jakou cenu? Zdroj: i.telegraph.co.uk

Toto tvrzení demonstrovala na statistických datech například Katarzyna Kacperczyk, náměstkyně polského ministra zahraničí pro ekonomickou diplomatici, během březnového semináře v Praze. Podle Kacperczyk vzrostla od roku 2002 cena elektřiny v Evropě o více jak 30 % a plynu o zhruba 40 %, zatímco za stejné období došlo v USA ke stagnaci či dokonce i výraznému poklesu cen. Zčásti za tímto drastickým rozdílem stojí rozmáhající se těžba břidličného plynu v USA, dalším významným elementem je však i nárůst daňové složky ceny elektřiny v Evropě, za níž se skrývají mimo jiné masivní dotace do produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (OZE), či zvýšené náklady na přenos a vyrovnávací výkon elektřiny způsobené právě produkcí OZE. Postupně tak začíná docházet k exodu evropských firem (BASF, Michelin, BMW) do USA, protože např. v případě chemického koncernu BASF tvoří energetické produkční náklady až 75 % celkových výrobních nákladů produktu.

Nepříznivým stavem evropského průmyslu se díky hlasité veřejné debatě začaly zabývat i evropské instituce. Březnová Evropská rada (ER) věnovala během svého dvoudenního zasedání tomuto tématu značnou pozornost, její závěry nicméně naznačují, že v současné EU není dostatečný politický konsenzus k řešení otázek klimaticko-energetické politiky a konkurenceschopnosti průmyslu jako jednoho provázaného celku. ER tak nyní jako možná východiska identifikuje zejména hlubší zaměření školství na oblast přírodních věd, matematiky a techniky, podporu mobility, lepší ochranu patentů a podobně. Určitým signálem nadcházejícího posunu v této oblasti je nicméně článek 14 daného dokumentu, podle kterého „silný a konkurenceschopný průmysl musí být vnímán jako koherentní s evropskou klimaticko-energetickou politikou, zahrnující například téma vysokých energetických nákladů.“ Ačkoliv se prozatím jedná jen o politické prohlášení, již jen samotný fakt, že tento bod se dostal do závěrečné oficiální zprávy ER, svědčí minimálně o významné a dostatečně silné koalici států v rámci Unie, které toto pojetí akcentují.

Oficiální politika EU v oblasti klimatických změn je však prozatím relativně neměnná a stále sleduje dlouhodobý cíl redukce skleníkových plynů o 80 a 95 % do roku 2050. V lednu tohoto roku představila Komise konkrétnější návrh „rámce politiky klimatu a energetiky“ EU do roku 2030, podle něhož by měly členské státy pokračovat v redukci emisí až o 40 % a snažit se o zvýšení podílů OZE až na 27 % celkové spotřeby energie (cílem do roku 2020 v rámci EU2020 je 20% redukce a 20% podíl OZE). Na tento návrh se paradoxně snesla kritika ze všech stran, například podle zastánců environmentálního přístupu je cíl nedostatečný a měl by předpokládat až 55% redukci skleníkových plynů. Koalici některých států (kam patří i ČR) a velkých průmyslových firem se naopak nelíbí stanovování cíle na podíl OZE a vypuštění zmínek o energetické efektivnosti, která je stanovena v plánu do roku 2020. Zatímco redukce emisí o 35 – 40 % má mezi členskými státy poměrně širokou podporu, ustanovení cíle na minimální podíl OZE je v současné chvíli nejisté.

EU sleduje sleduje dlouhodobý cíl redukce skleníkových plynů o 80 a 95 % do roku 2050. Zdroj: www.euractiv.com

Důvody jsou konkrétně v případě ČR značně prozaické – zatímco redukce emisí lze dosáhnout skrze vyšší využití jaderné energie v energetickém mixu a lepší energetickou účinnost (např. zateplování budov), kapacity na další využití OZE jsou v Česku relativně omezené. OZE navíc stále potřebují podporu prostřednictvím dotačních schémat, aby mohly konkurovat tradičním zdrojům, což ve výsledku přirozeně zvedá cenu elektřiny pro koncové spotřebitele.

Co lze tedy z dosavadního vývoje vyčíst o budoucnosti? V EU v současné chvíli existují minimálně dva hlavní názorové proudy. Jeden z nich, jehož součástí jsou různé frakce europoslanců či státy jako Dánsko či Německo, požaduje přísnější cíle na redukci emisí CO2, závazné cíle na růst podílu OZE na výrobě energie a rovněž na zvýšení energetické účinnosti s cílem udržení pozice lídra v oblasti boje s klimatickými změnami pro EU. Partikulární proudy pak tento obecný cíl spojují například s nutností opustit použití jaderné energie či zákazem využití břidličného plynu v Evropě. Druhý proud, který zahrnuje například většinu východních států EU, je pro stanovení pouze arbitrárního cíle na redukci emisí do roku 2030, kterého může být dosaženo různými prostředky, například právě díky jaderné energii, a který je potencionálně mnohem přijatelnější i pro samotné průmyslové firmy. Tento proud také akcentuje nutnost brát v potaz právě udržení konkurenceschopnosti evropského průmyslu a potřebu koordinace klimatických aktivit se státy typu Ruska, USA a Číny, bez jejichž zapojení nemá klimatická politika EU požadovaný efekt a pouze podkopává (minimálně v krátkém a středním období) evropskou ekonomiku.

Podobné názorové rozdělení lze přitom najít i v českém prostředí. Oficiální pozice ČR, představována zejména vládou ‒ zvláště pak ministerstvem průmyslu a obchodu, ale paradoxně i ministerstvem životního prostředí ‒ preferuje stanovení jednotného klimatického cíle pro snížení emisí CO2, ideálně ve výši 35 %. Linie vlády tak koresponduje například s názory Svazu průmyslu a dopravy, Svazu chemického průmyslu, velkých průmyslových firem a podniků typu Teplárenské sdružení či ČEZ, nebo s obecným názorem většiny parlamentních stran (ČSSD, TOP09, ODS), že klimatická politika EU nesmí být prosazována na úkor konkurenceschopnosti ekonomiky. Na druhé straně pomyslné barikády pak stojí většina ekologických a environmentálních organizací (Šance pro budovy, Aliance pro energetickou soběstačnost, Greenpeace) či zřejmě nejvýrazněji Strana zelených, kteří naopak kritizují současný evropský trend rozmělňování klimatických cílů a obecně nízkou angažovanost ČR v této oblasti.

Oficiální česká pozice prosazuje 35% snížení emisí CO2. Evropští environmentalisté chtějí 55%. Zdroj: http://img.ct24.cz

Březnové závěry Evropské rady prozatím nechávají otevřené de facto všechny možnosti. Evropská rada dále ve svém komuniké jako další důležité součásti komplexní přeměny evropské energetiky ve 21. století akcentuje nutnost dokončení vnitřního energetického trhu (ideálně ještě v roce 2014), propojení přenosových soustav členských států, dokončení implementace Třetího energetického balíčku a snížení závislosti zejména východních států na ruském plynu.

Prozatím lze tedy říci, že EU míří k více komunitarizované a propojené energetice, která bude nadále snižovat své emise, zejména prostřednictvím snížení spotřeby uhlí i dalších snah v oblasti energetických úspor, to vše nicméně za silného akcentu členských států, že volba energetického mixu stále zůstává výsadním právem jednotlivých zemí. Otázky využití OZE, jaderné energie a politické prioritizace na ose konkurenceschopnost průmyslu i za cenu méně ambiciózních klimatických cílů, vs. přeměna ekonomik EU v nízkouhlíkové za (téměř) jakoukoliv cenu zůstávají prozatím otevřené. Jejich zodpovězení přitom bude spočívat především v další diskuzi představeného rámce Komise pro rok 2030, který by mohl být přijat již na podzim tohoto roku. V  oblasti energetiky nás tedy čeká zajímavé léto.

Marek Hrdina působí v think-tanku Evropské hodnoty jako stážista specialista.