Světový ekonomický výhled a kouzlo ukotvených inflačních očekávání: co mají společného?

Škodlivé celospolečenské důsledky deflace jsou ekonomům, národohospodářům a centrálním bankéřům velmi dobře známy. Pro národní hospodářství se však velkým problémem může stát i situace, kdy ekonomika ještě není v deflaci, ale úroveň inflace je výrazně a dlouhodobě nižší, než na jakou jsou obvykle nastaveny inflační cíle, k nimž by se měla upínat inflační očekávání ekonomických subjektů.

Pokud inflační cíle ztratí schopnost ukotvovat inflační očekávání a ta se začnou přizpůsobovat padající inflaci (či dokonce deflaci), tak dopady na reálnou ekonomiku jsou velmi rychlé a zásadní: nárůst reálné úrokové míry, zastavení investic a spotřeby, pokles hospodářské růstu, nárůst reálného břemene z dluhů atd.

Význam očekávání je dnes v ekonomické teorii důkladně zmapován a odborně popsán. Moderní měnová politika klade na roli očekávání ještě větší důraz, než tomu bylo v minulosti. Úloha očekávání byla až do šedesátých let minulého století podceněna, což přispělo k tomu, že se původně stabilní makroekonomické vztahy začaly rozvolňovat, a hospodářská politika se tak v sedmdesátých letech dostávala do slepé uličky. Speciálně to platí právě v oblasti měnové politiky, kde inflační očekávání hrají zcela zásadní roli.

Ekonomický dopad úrokových sazeb ovlivňovaných měnovou politikou kriticky závisí na tom, jakou inflaci ekonomické subjekty očekávají: úrokové sazby mají určitý efekt, pokud ekonomické subjekty očekávají růst cen například mezi 2 až 3 %, ale tytéž sazby mají zcela jiný efekt, pokud je všeobecně očekáván naopak pokles cen o 2 až 3 %, tj. deflace. Pro očekávání v měnové politice je podstatná i kredibilita centrální banky a její schopnost plnit vytyčené cíle.

Centrální banka nemůže na jedné straně nastavovat ekonomická očekávání, ale na druhou stranu tato očekávání nenaplňovat a neustále trh zklamávat. Již na konci sedmdesátých let nositelé Nobelovy ceny Kydland a Prescott¹ odvodili, že v takovém případě racionálně uvažující ekonomické subjekty nebudou brát centrální banku vážně a začnou svá očekávání příslušným směrem korigovat. V našem konkrétním případě tedy ČNB nemohla stále tvrdit, že je připravena v případě potřeby k dosažení svého inflačního cíle oslabit kurz koruny s cílem uvolnit měnové podmínky a zároveň to neudělat, ačkoliv tato potřeba tu vznikla již někdy na začátku roku 2013 a postupně narůstala.

Nicméně ČNB se díky sérii bezprecedentního snižování úrokových sazeb a následně pak verbálních i skutečných devizových intervencí k oslabení koruny podařilo deflaci a nestabilitě inflačních očekávání vyhnout. Ačkoli zastánci i kritici politiky ČNB mají na provedené oslabení kurzu diametrálně odlišný názor, v jednom se obě skupiny vzácně shodnou – ani jedna z nich o hrozbě budoucí deflace již nehovoří. Toto téma se zdá být pro českou ekonomiku uzavřené, resp. zaměřené pouze na retrospektivní hodnocení zásahu ČNB. Tím je riziko sebenaplňujících se deflačních očekávání prakticky odvráceno. A to vůbec není málo!

Připomeňme přitom, že inflace i přes oslabení kurzu zůstává velmi nízká a nebýt ho, tak je prakticky jisté, že by dnes byla záporná. Nyní však již lze říci, že kotva v podobě stability inflačních očekávání na úrovni kolem dvouprocentního inflačního cíle není aktuálně v české ekonomice v ohrožení.

V dnes zveřejněném Světovém ekonomickém výhledu (World Economic Outlook , April 2014, IMF, Washington D.C.) se Mezinárodní měnový fond měnovou politikou a inflačními očekáváními podrobně a velmi seriózně zabývá. K české měnové politice pak konkrétně uvádí: „Zkušenost České národní banky ilustruje, jak výhodné je mít k dispozici další nástroje měnové politiky v případě, že měnověpolitická sazba dosáhne nulové dolní hranice. Česká republika je malá otevřená ekonomika, a tak měnový kurz představuje účinný nástroj ovlivňování cen, a protože kurz koruny byl nadhodnocený, byly devizové intervence považovány za vhodné. Centrální banka tedy přikročila k intervencím doplněným o intenzivní komunikaci, čímž zvýšila krátkodobá inflační očekávání, ale udržela dlouhodobější inflační očekávání v souladu s cílem“ (str. 43).

Podle expertů Mezinárodního měnového fondu tak ČNB zahájením intervencí na oslabení kurzu koruny provedla správnou věc proti hrozbě dlouhodobého podstřelování inflačního cíle a možné ztrátě jeho schopnosti ukotvovat inflační očekávání. Respektujme současný stav ekonomického poznání, že kouzlo ukotvených očekávání je v měnové politice velmi silné a nenahraditelné.

¹F. E. Kydland, E. C. Prescott (1977): Rules Rather than Discretion: The Inconsistency of Optimal Plans. The Journal of Political Economy, Vol. 85/3, s. 473-492.