Ruská agrese na Ukrajině: pět kroků pro českou vládu

Putin se nejdřív tvářil jako jen trochu drsnější demokrat vedoucí Rusko na Západ, který rád se světem obchoduje. Po potěmkinovské olympiádě využil chybujícího Janukovyče a následné nestabilní vládě vzal bez otázek Krym. Prokazatelně na něj poslal své vojáky, svrhl vedení regionu a pak si nechal anexi potvrdit referendem s vojáky v ulicích. Svět pohrozil, ale pořádně nic neudělal. Kreml deklaroval, že na Ukrajinu dále nesáhne. V neděli šéf NATO potvrdil, že obsazování východoukrajinských radnic stejně jako na Krymu vedou vycvičení muži s ruskými zbraněmi, na ukrajinských hranicích stojí podle odhadů NATO přes 40 000 ruských vojáků.

Česká vláda by měla v aktuální situaci provést pět kroků.

Jelikož americký prezident už vyhlásil, že u souseda Slovenska nebude vojensky intervenovat, reálná vojenská odpověď je mimo diskuzi.

Zaprvé, český premiér by však mohl společně s Poláky a Balty tlačit západoevropské spojence, aby v rámci cvičení přesunuli konvenční jednotky na východní hranici Aliance. Jako projev, že střední Evropa nespí a je připravena, byť její kapacity jsou s ruskými neporovnatelné. Jsou časy, kdy svou roli hrají i symboly a tím není ignorace a strach jen trochu zvednout hlas.

Dnešek je jedním z nich, střední Evropa by měla byť jen symbolicky reagovat. Teze o zbytečnosti válečných bubnů si můžeme říkat, až se několik hodin jízdy autem z Česka nebude střílet ostrými náboji z ruských zbraní. Těžko můžeme po Američanech požadovat ochrannou ruku, když nejsme schopni ani mobilizovat své vlastní skromné síly. O tvrdých ekonomických sankcích budou vždy rozhodovat velcí hráči, ale s vědomím naší historie nesmíme býti těmi, kteří budou říkat, že "je třeba odlišovat ekonomiku od politiky." Říkáme tím, že vůbec nerozumíme vlastním dějinám a pošlapáváme památku těch, kteří byli schopni bránit naši zemi.

Zadruhé je nepochopitelné, co v Praze ještě dělá ruský velvyslanec. Česká vláda by měla koordinovat vyhoštění ruských velvyslanců najednou v co největším počtu unijních států. Tento politický a deklaratorní krok se užívá po staletí jako prohlášení – „tak takhle ne“. Po zrušení tendru na Temelín pro Rusy navíc přestáváme být čímkoliv víc než desetimilionovou zemí. Pokud nemáme reálné vojenské a ekonomické síly na vyjádření odporu, diplomatický výkřik je odpovídající reakcí malého státu.

Navíc vyhoštění velvyslance v dnešní době neznamená, že přestáváme s Moskvou komunikovat – vzkazy nadále předává velvyslancova dvojka, zejména však existují telefony. Vláda svým tichem vyjadřuje strach ze snížení počtu autobusů s ruskými turisty a kontraktů českých firem s ruskými státními podniky. Kdo dodnes nechápal naše osamocení při Mnichovu 1938 nebo v srpnu 1968, může si dnes dějiny prožít ze strany těch, kteří nechtěli ani zvednout hlas pro nějaký malý stát daleko na Východě.

Třetím krokem české vlády by po dohodě s kyjevskou vládou měla být snaha o okamžité zajištění pozorovatelských misí OBSE na východní Ukrajině. Ty přesně chyběly na Krymu a jde o iniciativu, kterou česká vláda může bezbolestně intenzivně tlačit. Ministra zahraničí musí bolet ucho od sluchátka, kterým celé dny dojednával s evropskými kolegy potřebné detaily a podporu.

Začtvrté - po koordinaci s unijními partnery bychom měli prosazovat vyslání několika delegací ministrů zahraničí, kteří by svou přítomností demonstrovali, že Evropa jen nevyhrožuje z klimatizovaných zasedaček. Těžko se někam posílají desetitisíce vojáků na tancích, když v daném regionu pobývají ministři zahraničí Německa, Polska či Švédska. I tak se dá dělat zahraniční politika v praxi, byť to vyžaduje odvahu.

Pátý krok by již měl probíhat od prvních Putinových poolympijských výhrůžek. Baltské státy jsou na ruských energiích závislé fatálně, střední Evropa ze třetiny až poloviny. Poláci již horečnatě v Evropě i ve Washingtonu vyjednávají záchranné dodávky, až Kreml přeruší dodávky nerostných surovin. Český kabinet musí mít připravené a se spojenci předjednané scénáře postupu, až se v Kremlu zavřou kohoutky.

Pokud nás vlastní historie měla něčemu naučit, tak bychom si stejně jako Poláci měli uvědomit, že nestačí strkat hlavu do písku a říkat, že se „nás to netýká“. Česku už se to tolikrát nevyplatilo.

Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty