ROZHOVOR: Snažím propojit hudbu a výtvarné umění, říká Milan Cais

Milan Cais je nejen oceňovaným hudebníkem skupiny Tata Bojs, ale také výtvarníkem, který propojuje výtvarnou činnost s koncerty kapely. Své původní povolání představuje i na vystoupeních skupiny, jeho dvě mrkací pohyblivé oči z obou stran Karlova mostu mohli návštěvníci vidět i na festivalu Signál letos na podzim.

Studoval jste na Akademii výtvarného umění v Praze, jak vzpomínáte na svá školní léta?

Skvěle! Chodil jsem do školy, která mě bavila. Profesor Hugo Demartini byl nejen vynikající umělec, ale i dobrý pedagog. Měli jsme vždycky rádi čtvrtky, kdy přicházel na korektury a potom jsme s ním seděli a povídali si o všem možném. Dával nám rady, ze kterých čerpám dodnes.

Jaké rady jste od něj například dostal?

Utkvěla mi hlavě jedna jeho věta o relativnosti úspěchu. Na tu si často vzpomenu. Říkal: „Kluci neblbněte a nezoufejte, když budou vaši kolegové úspěšnější než vy, život je dlouhej a všechno se může obrátit.“

Inspiroval vás něčím ve výtvarném umění?

Nejvíc asi v promyšlené tvorbě kompozice, kterou se paradoxně snažil nejvíce přiblížit prvku náhody. Jedno z Demetriho nejdůležitějších děl jsou dvířka vyhozená do vzduchu. Vytvořil tak naprosto neopakovatelnou náhodnou kompozici.

Hudbu vnímám přes obrazy

Věnoval jste se od dob studií výtvarnému umění?

Nikdy jsem se mu nepřestal věnovat.

Máte v současnosti někde stálou expozici či chystáte nějakou výstavu svých obrazů?

Před lety jsem vytvořil do Muzea hudby v Karmelitské ulici v Praze instalaci do jedné místnosti pro stálou expozici. Dlouho jsem tam nebyl, tak ani nevím, jestli to ještě funguje. Výstavu chystám tak akorát v hlavě, ale žádné konkrétní obrysy a termín zatím nemá.

Známý jste především jako hudebník a zpěvák skupiny Tata Bojs. Jak se vaše výtvarná dráha odráží v hudbě?

Už v dobách studií na Akademii jsem se snažil věci propojit a ani v současnosti tomu není jinak. Hudbu vnímám přes obrazy a opačně. Důkazem můžou být naše výtvarně ztvárněná alba jako Nanoalbum z roku 2004 nebo poslední album Ležatá osmička, které jsme vydali před třemi lety. Zároveň mé samostatné výstavy 9+6 nebo Pod kůží kde se zase výrazně objevuje téma hudby.

Kde všude propojujete tyhle dva druhy umění a kde hledáte inspiraci?

Hudbu a výtvarné umění propojuji v galeriích, na koncertech, ale i doma. Mou inspirací je život a všechno, co se v něm odehrává. Prožitky, zážitky, požitky.

Nepovažuji se za malíře

Jak dlouho vám trvá, než vymyslíte nějaký hudebně výtvarný nápad?

Většinou ne déle než jednu vteřinu. S tím domyšlením celého nápadu, konceptu a hlavně realizací už je to horší.

Jaké výtvarné prvky nejčastěji používáte? Pracujete s barvou či používáte nějaké modernější metody?

Nepovažuji se moc za malíře, i když jsem pár obrazů udělal. Většinou pracuji s materiálem ve třech rozměrech. Pokud maluji, jsou to spíš akvarely nebo kombinace fotky s malbou na plátně. Nemám žádné vyloženě oblíbené prvky. Vždycky se snažím podřídit formu obsahu.

Pracujete s LED systémem, v čem vám tento systém pomáhá při koncertech?

V posledních letech se pro nás zdá systém LED projekcí vhodnější než třeba klasická projekce z video projektoru. Hlavně z toho důvodu, že dynamika koncertních světel nepřebíjí projekci, což se nám dříve při používání plátna a projektoru často stávalo. Na posledním turné jsme kombinovali dva LED systémy s různým rozlišením.

Uměním se uživit dá

Vaše dílo se objevilo i na festivalu Signal. Jak jste se k této spolupráci dostal?

Velice jednoduše, zkrátka mi zavolal ředitel Martin Pošta zda bych se chystaného festivalu nechtěl zúčastnit. Dali jsme si pak schůzku s celým základním produkčním týmem a bylo to.

Pohyblivé oči, které jste na Signálu instaloval, se objevily již na koncertu Tata Bojs na Letné, proč jste zvolil právě tento námět?

Vše začalo v roce 2000 instalací Noční hlídač. Dvě čtyřmetrové oči koukaly ze střechy Goethe institutu přes řeku na Hradčany. Princip byl stejný – projekce na 3D matnici neboli nafouknutý balón. Pro festival Signál jsem udělal mírně upravenou verzi této staré instalace. Teď to bylo celé postavené na kontrastu s gotickou architekturou mosteckých věží Karlova mostu. Na koncertě Tata Bojs v Letenské hale bylo v roce 2011 pouze jedno oko, ale zase se vznášelo na vzduchovém polštáři.

Dá se dnes profesí výtvarníka v Čechách uživit?

Určitě ano. Podívejte se kolem sebe, je tu spousta výtvarných umělců, kteří se živí svou prací. Výtvarné umění je byznys jako každý jiný, bohužel u nás stojí na okraji zájmu médií.

Bottom line: Jak na vás působí snahy o propojení vizuálního umění a hudby? Vnímáte jedno prostřednictvím toho druhého?