Setkání s G. G. Márquezem, s velkým Gabem

Žil jsem v Kolumbii pět let. Tuto zemi proslavil věhlasný vypravěč a spisovatel ověnčený cenami a přízní čtenářů Gabriel García Márquez. Bylo by nošením dříví do lesa, abych hodnotil jeho literární úspěchy a přínosy světové literatuře, které jsou navíc notoricky známé. Od toho jsou tu jiní.

Jsou jistě i tací, kteří jej osobně a dobře znali. Moje osobní vzpomínky jsou tedy jen pouhé střípky z jeho složitého životního kaleidoskopu, ale jsou vypovídající o Márquezově občanském, neliterárním profilu a o jeho politických názorech.

Rodná hrouda ho pálila

I když byl Kolumbijcem vycházejícím z niterných tradic svého národa, přesto na svoji vlast zanevřel a posledních třicet let žil v Mexiku. Neznám vnitřní důvody jeho rozhodnutí, ale kdybych si dovolil velmi spekulovat, pak možná proto, aby byl blíž ke „své“ milované Kubě. Do své rodné země jezdil málo, výjimečně, spíš vůbec, ani za svoji sestrou Aídou, nemluvě o dalších příbuzných a přátelích.

Jednou však přesto přijel. Důvodem ale nebyla rodinná návštěva, jak by si někdo mohl myslet, ani návrat do jeho v knihách magicky opěvovaných vesniček a městeček na karibském pobřeží včetně rodné Aracatacy, kde prožil své dětství a mládí.

Přilákalo jej setkání teroristicko-marxistické organizace FARC s presidentem Pastranou v San Vicente de Caguán v kolumbijské džungli 7. ledna 1999. I já jsem tam tehdy byl. Mne pozvala kolumbijská vláda, jeho pozval sekretariát nelegální vojenské organizace FARC. Ten tehdy velel asi dvaceti tisícům ozbrojenců, kteří se neštítili žádných zločinů na kolumbijském lidu. Unášeli, vydírali, drancovali, rabovali banky, věznili zajatce jak ve středověku v železech, vraždili prosté obyvatelé v jejich domech, vyhazovali do povětří celé budovy. Byli a jsou to bandité v tom nejhrubějším slova smyslu. Jsou i největším a nejmocnějším narkokartelem na světě.

Mohu pochopit, i když s velkým sebezapřením, že se Gabovi zalíbil kubánský socialismus, který tvořil jeho osobní přítel „velký“ Fidél Castro. Márquez se na Kubě ukázal hned po jeho triumfu v roce 1956, a i když ve svých dílech psal o dekadentních a bídných diktátorech, právě tento diktátor se stal jeho životním přítelem. Je to jeho osobní velký paradox. Anebo jeho inspirace? Co však už vůbec nechápu,  je jeho přátelský vztah ke kolumbijským teroristům, kteří krvavě likvidují jeho krajany.

Tehdy přijel společně s Danielem Ortegou a dalšími revolucionáři z Latinské Ameriky. Stál jsem tehdy vedle něj. Povídal jsem si s americkým velvyslancem Curtisem Kamannem a sledoval jejich bujaré objímání s členy vedení FARC, oblečenými v maskáčích, s patronami opásanými přes hruď jak bájný Zapata v dobách mexické revoluce a s kalašnikovy zavěšenými ledabyle přes ramena. Všichni přece byli v bezpečí a pohodě. My ostatní totiž přijeli neozbrojeni a bez jediného vojáka jako doprovod do sídla jejich po zuby vyzbrojené revoluce. Nám chyběly zbraně, jim chyběly už jen Zapatovy kníry.

Revolucionářům vůbec nevadilo, že kolumbijský president Andrés Pastrana, který také přijel bez ozbrojeného doprovodu, marně čekal na dojednané setkání s vůdcem FARC Marulandem. Všichni jej viděli, jak v hlubokém ponížení seděl půl hodiny sám na vyvýšeném pódiu a hleděl na prázdnou židli. Bylo to čekání na revolučního Godota. Bylo mi trapně za něj, ale revolucionáři i s Gabem se smáli.

Velký spisovatel se tehdy v Kolumbii nikde ani nezastavil. Jako by ho rodná hrouda pod nohama pálila. Nechápal jsem a nechápali ani Kolumbijci.

Chytrá horákyně z Mexika

President Juan Manuel Santos po jeho úmrtí vyhlásil státní třídenní smutek. Chápu. Byl to velikán. Lépe řečeno jeho dílo bylo veliká, ba ohromující. Sám však propadl jakési magické touze či iluzi, když se neodhodlal k aktivní účasti na revoluci, alespoň se na ní „podílel“ prostřednictvím svých přátel. Hezky z poklidu svého nového sídla v Mexiku.

Byla to taková chytrá horákyně, revolucionář v lakýrkách a ne v těch zablácených holínkách FARCu, které se staly temným symbolem jejich krutosti.

Truchlit však nebudou všichni Kolumbijci. Mnohým neseděl nejen jeho úprk před kolumbijskou realitou do Mexika, kterou berou jako zradu, ale ani jeho styl a „vybraná“ mluva. Na valné většině středních škol v Kolumbii byly jeho knihy dokonce, když ne přímo zakázané, tak nedoporučované pro jejich vulgaritu.

Nemylme se, Kolumbijci jsou totiž „caballeros“ vychovaní kolumbijským Jiřím Guthem Jarkovským. Ve školách je stále povinný předmět „buenas maneras“ (dobré mravy) od Manuela Antonia Carreňa. Ani naše služebná Lucka na velvyslanectví nevyslovovala hrubá slova z Gabova slovníku, pocházející z karibského pobřeží. Kolumbijci patří k nejlépe vychovaným a nejslušnějším lidem na světě, takže se nemylme v jejich hodnocení pod, v tomto případě, neblahým vlivem Márquezových děl.

Setkání s jeho sestrou Aídou

Gabova sestra Aída sice prohlásila, že bude požadovat, aby jeho tělo bylo převezeno do Kolumbie. Z našeho posledního setkání však moc vřelosti k jeho bratrovi nevyzařovalo. Možná měla špatný den, či jsem ji dobře nerozuměl, ale určitě tak láskou nezářilo, jako nyní.

Tehdy, v době uvěznění našich dvou občanů na Kubě (Jana Bubníka a Ivana Pilipa), jsem byl Černínem pověřen, abych se pokusil o spojení s Márquezem a požádal jej, jako Fidélova osobního přítele, o intervenci ve prospěch našich občanů. Naše ministerstvo asi netušilo, že slavný spisovatel už dávno žije v Mexiko City. Nicméně se mi podařilo dosáhnout setkání s jeho sestrou Aídou tehdy žijící v Bogotě. Ta mne však překvapila, že se svým bratrem prakticky nekomunikuje. Tím moje mise skončila.

Mám doma v knihovně téměř všechna jeho díla, ale měl jsem smůlu a velkého Gaba jsem bohužel poznal nejen krátce, ale navíc z jeho občansky nepříliš dobrého světla. Na poslední stránce jeho memoáru Žít, abych mohl vyprávět (Praha 2003) čtu na poslední stránce jeho možná signifikatní přiznání: „...dodnes ani já sám nevím, kdo jsem.“