Možnost dobrovolného odchodu ze světa pod lékařským dohledem umožňuje zákon jen ve čtyřech evropských zemích: Nizozemsko, Švýcarsko, Lucembursko a Belgie. Poslední z nich na konci února navíc schválila eutanazii pro děti. Proti kontroverznímu opatření se ohradila část duchovních a křesťanských demokratů, podle nichž schválení nepředcházela dostatečná společenská diskuze. V České republice je společnost spíše pro, se zákonem to jde ale pomaleji.

Belgie, kde je eutanazie povolena od roku 2002, ke konci února jako první země na světě schválila zákon o eutanazii pro děti. Dvě třetiny obyvatelstva jsou pro, proti se postavila část duchovních i lékařů. Dle jeho příznivců zákon oficiálně vyhovuje žádostem rodičů, na jejichž základě se eutanazie stejně tajně prováděla. Dle odpůrců není možné povolit zabíjení, a ještě k tomu zabíjení dětí – chybí navíc dostatečná společenská diskuze.

Usmrcení rukou lékaře uzákoňuje v Evropě také Nizozemsko, Švýcarsko a Lucembursko, v USA pak státy Washington, Orgeon a Vermont. Co se týče České republiky, panuje zde spíše kladný postoj k eutanazii: dle průzkumu agentury CVVM z května minulého roku je 67 procent respondentů pro. Inspirován novelizací v Belgii se letos v březnu o prosazení zákona o eutanazii pokoušel právník a liberální politik Milan Hamerský. Domnívá se, že po více než desetiletém působení zákona v Nizozemí a Belgii má prosazení v Česku větší šanci.

Nezabíjíme, jen dáváme možnost volby

Mezi hlavní argumenty pro patří právo na důstojnou, dobrou smrt (z řeckého slova eu-thanasia) a celkově respekt k lidským právům, především k lidské autonomii. Pokud má člověk právo na život, měl by mít logicky i právo zemřít. Zastánci se proti kritikům ohrazují tím, že schválením eutanazie pacienta apriori nezabíjejí, jen mu dávají možnost se svobodně rozhodnout, jak naloží se svým životem. To samé platí o lékařích.

Hovoří se též o důstojnosti a kvalitě života. Těžká nemoc staví jedince do ponížené situace a každý by měl právo odejít ze světa důstojně a podle svých představ. V tomto bodě je dobré obratem zmínit ostrý argument proti, který má i širší souvislost s kritiky eutanazie: řeč je o zneužívání pojmů jako „hodnota“ a „rozhodování“ za nacistické okupace. „Jako tehdy, tak i dnes se jedná o zabíjení, o rozhodování, kdo bude žít a kdo zemře. Jako tehdy, tak i dnes se jedná o kvalitu života s tím, že není-li kvalita, pak není ani hodnota a lze tedy uvažovat o zabití (lebensunwertes Leben),“ míní profesorka Marta Munzarová, přednostka Ústavu lékařské etiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

Pokud je eutanazie v ČR odmítána, děje se tak především kvůli „zatahování“ lékařů do procesu usmrcování nevinného člověka. „Každý, kdo chce dnes zemřít, může spáchat sebevraždu sám a nepotřebuje k tomu zneužívat zdravotnický personál,“ uvádí hnutí Pro život ČR na svém webu.

Vyhnutí se odpovědnosti?

Nejvýraznější organizace s odmítavým postojem k eutanazii u nás srovnává dnešní motivy pro legalizaci s nacistickou propagandou za okupace. Podle nich se tehdejší názor, že vážně nemocný člověk žije život nedůstojný a nehodný žití, dnes schovává za fráze o svobodě a důstojnosti smrti. Roli hraje rovněž představa, že záměrným vykonáním smrti se člověk vyhne vlastní psychické bolesti a se ztrátou blízkého se lépe vyrovná. Nezanedbatelná je i veřejně ne tolik diskutovaná úspora veřejných výdajů.

Hnutí Pro život ČR upozorňuje také na nejasnost v pojmech: často dochází k zaměňování aktivní a pasivní eutanazie. Od toho se odvíjí nesprávný argument, že eutanazie – v aktuálním případě Belgie i eutanazie na dětech – se stejně dříve prováděla a provádí i dnes na žádost rodičů. V těchto případech se ale jedná o odpojení pacienta od reversů, tedy věc, která se skutečně běžně děje, ale která není pasivní eutanazií a tedy nemá s tímto zákonem nic společného.

Eutanazie odporuje poslání medicíny

Doktorka Munzarová na tento problém mimo jiné upozornila v článku „Co mluví i dnes proti eutanazii?“ již v roce 2006, kdy se o zavedení eutanazie u nás znovu hovořilo. Možnost usmrcení pacienta jeho lékařem považuje za naprostý odklon od poslání medicíny. Lékař je autonomní osoba s osobní odpovědností a zákon ani společnost jej nemohou považovat za automat, který vyhoví každé žádosti pacienta. „Praxe zabíjení podkopává pravý vztah k pacientovi, který on právem očekává a s nímž počítá. Vědomí, že lékař nebude uvažovat i o možnosti jeho zabití, je absolutní nutností,“ zdůrazňuje.

Uvádí příklad z Nizozemska, kde je eutanazie povolena u dětí od 12 let a tamní situace je velmi podobná té aktuální v Belgii. Praxe je taková, že mnohdy je pacient usmrcen, aniž by o to explicitně žádal. Důvod? Psychická nemoc či narušená komunikace, např. v případě demence. „Zabíjení lidí nekompetentních a/nebo lidí, kteří o zabití nežádali, je uváděno v souborných publikacích zcela bezostyšně a počty takto zabitých jsou prezentovány jako běžná položka v dobře propracovaných tabulkách.“

Jedná se o další výrazný protiargument, princip tzv. kluzkého prahu. Zprvu je eutanazie prezentována jako úleva od utrpení těch, kterým již nemají šanci na přežití, ovšem od oficiálního přijetí zákona dochází k jeho postupnému rozvolňování – zabíjení se stává praxí a zvykem.

Když byla eutanazie v Belgii uzákoněna, spolu s ní byl uveden v platnost též zákon o zkvalitnění paliativní péče. Byla to snaha předejít možnosti, že žádost pacienta o usmrcení by souvisela s jeho špatnou péčí: špatně by byla léčena jeho bolest či by se cítil na obtíž. Nyní v případě dětí mají být stanovena přísnější kritéria pro to, aby pacientovi bylo vyhověno: žádost za plného vědomí, souhlas rodičů a několik lékařských posudků. Nemoc musí být opravdu nevyléčitelná a přinášet nesnesitelné utrpení.

Alarmující zůstává ale fakt, že v Belgii je rozhodování o provedení eutanazie stále příliš v rukou jednoho člověka - Wima Distelsmana. Lékaře, který usmrtil pacienty více než několika kontroverzních případů a jenž působí ve vedení vládní Komise pro eutanazii.

Bottom line: Domníváte se, že by člověk měl mít právo rozhodovat o ukončení života, ať už vlastního či někoho jiného?