Síla imitace

Ač se to tak může zdát, tento příspěvek není o lovu nadměrných kaprů na některé z našich řek, ale o Ukrajině. Mělo by jít o další ze snah se zamyslet nad tím, co vlastně Rusko v současné krizi sleduje. Jmenovitě se snažím poukázat na fenomén napodobování ze strany Moskvy západních postupů (do jaké míry jsou tyto západní postupy domnělé, nechávám na čtenáři). Nekladu si ani za cíl tvrdit, že je to jediný motiv ruského chování, přesto jsem přesvědčen, že je jedním z důležitých momentů v současné situaci.

Americký politolog Dmitry Gorenburg ve svém textu poukazuje na skutečnost, že protesty, které se odehrály před vítězstvím Majdanu, a ty, které se odehrávají nyní, jsou si v lecčems podobné. I v době Majdanu došlo k zabrání několika budov, tehdy na západě země, docházelo k zabrání skladů s municí, k protestům nejen v Kyjevě, ale i v jiných městech atd. Gorenburg přitom spíše než povahu protestů srovnává samotnou taktiku. Jejím cílem bylo a je podle něj ukázat, že centrální moc je neschopná kontrolovat zemi a že se zdiskreditovala. Samozřejmě, jak i sám autor uvádí, takové srovnání není, mírně řečeno, úplně přesné.

Přesto si jej dovolím přeci jen trochu rozvést. Vede mě k němu úvaha, jestli právě snaha „dělat to, co dělala Evropa“ před několika měsíci, nepatří mezi ruské motivy jednání. Pro Rusko, respektive jeho představitele v čele s prezidentem, totiž nebyl Majdan ani tolik protestem proti zkorumpované vládě, ale ozbrojeným povstáním proti legitimnímu prezidentovi, navíc řízeným ze Západu, ať je to USA či EU. Vladimir Putin si nedělá žádné iluze o kvalitách tohoto prezidenta, přesto byl pro něj, podobně jako Karimov v Uzbekistánu, zákonným představitelem státu.

Hned po vítezství Majdanu se z Ruska ozývaly hlasy, že bude možné očekávat podobné hnutí na Východě země. Rusko se přitom podobnost současného hnutí v Donbasu snaží co nejvíce zdůrazňovat. Podle moskevského zpravodajství je operace ukrajinské armády proti ozbrojencům útokem proti „pokojnému národu“, zločinem a vražděním vlastního lidu. Neodkazují tím na nic jiného než na důrazná varování ze strany evropských vůdců před použitím násilí ze strany Viktora Janukovyče v únoru 2014. Rusko tak má ze svého pohledu plné právo varovat kyjevské představitele před zásahy vůči „pokojným“ demonstrantům, byť i ozbrojeným, neboť ti jen z ruského pohledu hájí své zájmy. Ne nadarmo jsou i lidé ozbrojení granátomety (dokázali už sestřelit čtyři vrtulníky ukrajinské armády) označováni za pokojný národ a „příznivce federalizace“.

Problémy na Ukrajině postupně nabírají na síle. Centrální vláda není schopna potlačit vojenský odpor silou; zároveň se konají demonstrace na podporu federalizace, respektive připojení k Rusku. Není ale také jasné, nakolik jsou jak demonstranti, tak i ozbrojenci ovládáni či řízeni z Moskvy. Rusko během událostí na Majdanu prakticky neustále zdůrazňovalo zahraniční vliv, bylo by jen velmi překvapivé, kdyby samo, zvláště při poukazování na podobnost hnutí na Východě s Majdanem, nijak do událostí nezasahovalo. Prokazovat přitom přímou přítomnost ruských ozbrojených složek je na hraně nemožného. I když některá svědectví mluví o tom, že mezi ozbrojenci ve Slavjansku není nikdo z Ruska ani nejsou řízeni z Ruska, takové informace nelze brát stoprocentně. Asi jen těžko by sami přiznávali, že jsou podporováni z Ruska. I to je nicméně z pohledu Moskvy zrcadlový obraz toho, co se stalo během Majdanu.  

„Proruská verze Majdanu“ má již i své mučedníky. U kyjevského Majdanu šlo o sto lidí, kteří byli zabiti dodnes neznámými odstřelovači (nicméně za zodpovědného byl označen Západem Janukovyč), v případě protestů na východě a jihu jde o 46 mrtvých z nepokojů v Oděse. Rusko přitom z masakru obviňuje centrální moc, respektive „fašistické síly“ a Pravý sektor, popřípadě policejní provokatéry pracující ve prospěch nové vlády. Jde o zrcadlové vidění problému vůči Majdanu. Z ruského pohledu neznámí odstřelovači byli přiřknuti Janukovyčovi, nyní tedy vrhači Molotovových koktejlů, kteří zapálili budovu Dům odborů, jsou jednoznačně připisováni Pravému sektoru, který napadl pokojné demonstranty, byť velká část svědectví poskytuje mnohem méně jednoznačný obraz.

I přes snahu upozorňovat na podobnosti mezi Majdanem a Antimajdanem, srovnání kulhá v mnoha ohledech. Tím nejvýraznějším rozdílem je rozsah. Zatímco demonstrace proti Viktoru Janukovyčovi byly schopny shromáždit až 350 tisíc lidí, demonstrace v Doněcku (bezmála milion obyvatel) či v Luhansku (450 tisíc obyvatel), natož v Charkově (1,5 milionu obyvatel) nepřilákaly dohromady více než deset tisíc demonstrantů. Ponechám nyní stranou samotnou otázku, kolik z lidí, kteří vyšli do ulic, pocházelo z těchto měst či jejich okolí, a kolik bylo „importováno“ ze zahraničí. I kdyby byli všichni místní, o nějaké masové demonstraci lze mluvit jen velmi těžko.

Rozdílné jsou také motivace obou hnutí. Zatímco u Majdanu šlo o odstranění nenáviděného zkorumpovaného Janukovyče a nasměrování Ukrajiny zpět k asociační dohodě s EU, u současného hnutí je to výrazně sporné. Odpor vůči vládě v Kyjevě je vcelku zřejmý, ale další motivy tak jasné nejsou. Pro jedny je hlavním cílem federalizace, pro druhé přímé připojení k Rusku. Hnutí tak zatím nemá jednotné heslo, motivace je spíše proti přízračným banderovcům ovládajícím kyjevskou vládu.  

Problematické je i srovnání z dalších ohledů. Během událostí na Majdanu se nepodařilo prokázat to, že by jeho obránci disponovali moderními zbraněmi. To samé se přitom nedá říct o ozbrojencích, kteří obsadili Slavjansk a další města na jihovýchodě Ukrajiny. Zvláště na počátku defilovali ozbrojenci s moderní ruskou výzbrojí, kterou mohli jen stěží získat běžně dostupnými prostředky. Zvláštní bylo, že se tito ozbrojenci ani nijak neskrývali s těmito zbraněmi, byť jim muselo být jasné, že „moskevský“ původ napadne hned většinu pozorovatelů. Spolu s vytrvalým odmítáním ze strany Moskvy jakékoli podpory tak může jít o vzkaz „děláme to, co jste dělali vy. Dobře jsme věděli, že vybavujete a vycvičujete Pravý sektor, přesto jste tvrdili, že to tak není“. 

Snaha imitovat západní jednání a instituce s pozměněnou náplní přitom není v ruské politice nikterak nová. Na jakoukoli kritiku porušování lidských práv reaguje Moskva poukazováním na problémy porušování lidských práv ze strany Evropské unie. Ne nadarmo byla včera prezidentu Putinovi představena zveřejněna „Bílá kniha“ o porušování lidských práv na Ukrajině od listopadu 2013. Televize Russia Today je v ruských očích to samé, jako jsou americké kanály vysílající do Ruska. Podobných případů, jak jsem se snažil nastínit, je možné najít více než dost i v současné politice. Na Krym pak podle ruské strany přijela zahraniční pozorovatelská mise. Nikdo přitom v médiích (například již zmíněná Russia Today) nezmínil, že ona mise, zcela v rozporu s jakýmikoli pravidly pro pozorovatelské mise, přijela až v den voleb, navíc byla složena z lidí, kteří se přímo hlásí ke krajní pravici až fašismu (členové Jobbik, belgický neonacista Luc Michel, poradce Marine LePen Aymeric Chauprade). Z hlediska Ruska, bojujícího proti fašismu, šlo o západní pozorovatele.

Ruská zahraniční politika již delší dobu sleduje politiku „asertivity“. V praxi to znamená, že pokud se Západ může vměšovat do vnitřních záležitostí jiných zemí, Moskva si toto právo vyhrazuje také. Toto své právo přitom demonstruje poměrně veřejně, přičemž rozhodnutí, kdy se Západ pokusil ovlivnit vnitřní politiku, a tedy kdy má Moskva právo zasáhnout, a to různými prostředky, je pouze na ruském prezidentovi. Nejedná se tak pouze o reaktivní politiku, ale o přímý nárok na aktivní akci zrcadlovou vůči předchozí akci protivníka. Samozřejmě, že analogie značně pokulhávají, ale pro výkon politiky toto není na překážku.