O ruské síle a německé slabosti: Zdravstvuj, Angela. Guten Tag, Vladimir

Ruský prezident Vladimir Putin si podle údajů na své oficiální webové stránce letos telefonoval patnáctkrát s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Pro srovnání, s americkým prezidentem si Putin volal oficiálně osmkrát a s evropským prezidentem Hermanem Van Rompuyem jednou.

Je to jen drobný, ale velmi ilustrativní detail velmocenské politiky, která přes všechnu evropskou integraci posledních sedmi desetiletí určuje způsob, jakým se řeší velké politické a bezpečnostní krize v Evropě. A ta současná je nejvážnější od konce studené války.

Podobně jako při řešení pomalu odcházející hospodářské krize by hlavní slovo mělo mít Německo. Ale nemá. A to vlastní vinou. Němci ze sebe jen pomalu snímají břímě sebeomezení, které si naložili po druhé světové válce a porážce nacismu. „Němcům chybí silný národní pocit, který mají Američané nebo Poláci... Německý národ má problém se sebevědomím kvůli katastrofám, které v minulém století způsobil,“ řekl německý prezident Joachim Gauck ve středu v Praze při veřejné debatě, kterou organizovala Knihovna Václava Havla.

Ten samý Gauck letos v únoru na tradiční bezpečnostní konferenci v Mnichově vyzval své krajany, aby se Německo stalo vedle ekonomické i bezpečnostní a politickou velmocí, která se – když to bude nezbytně nutné – nebude bát použít sílu k obhajobě svobody a liberální demokracie. Netušil, že německou politiku čeká tvrdá prověrka tak brzo při ukrajinské krizi a ve vztahu Evropy s Ruskem.

Německo se politicky schovává za Evropu, jejímž je nezpochybnitelným ekonomickým hegemonem. Krize kolem Ukrajiny ukazuje, jak Německu chybí silná politická pozice. Ilustrativní může být třeba otázka, kterou Gauckovi ve zmíněné debatě adresoval český expremiér Petr Pithart: Jak může Německo prosazovat společné evropské hodnoty, když dělá vlastní energetickou politiku s Ruskem a pomáhá tak u východních členů Evropské unie a NATO rozvíjet pocit ohrožení, umocněný současnou ukrajinskou krizí?

Shrňme si několik klíčových bodů německo-ruských vztahů:

• Historické katastrofy vrcholící druhou světovou válkou způsobily, že Německo je vůči Rusku opatrné. Tuto opatrnost doposud odrážela v 60. letech minulého století vytvořená Ostpolitik, jejímž základem bylo přesvědčení německé elity, že mír a stabilita v Evropě jsou bez Ruska (Sovětského svazu) nemožné.

• Tato politika umožnila po konci studené války německé znovusjednocení. Odrazem německé vděčnosti vůči Rusku za to je politika nazývaná Wander durch Verflechtung, zhruba přeloženo jako „změna skrz blízké propojení“ - tedy postupná kultivace ruské politiky i ekonomiky v rámci vzájemné spolupráce.

• Rusko má v Německu po letech této politiky řadu spojenců v politice i v ekonomice. Hlavní proruskou lobbistickou organizací v průmyslu je Ost-Ausschus (Východní komise německé ekonomiky), která sdružuje největší německé investory v postsovětském prostoru. V politické rovině je doplňuje skupina lidí, pro kterou se vžil název Russlandversteher (ti, kteří rozumějí Rusku) a která podporuje měkčí a vstřícnější postoj vůči Moskvě, než by třeba chtěla prosazovat sama kancléřka Angela Merkelová.

• Samostatnou skupinu uvnitř německé elity nejspíš tvoří Gerhard Schröder, který jako kancléř prosadil rusko-německý plynovod Nord Stream, aby pak usedl v čele jeho dozorčí rady a objímal se nedávno s prezidentem Putinem v Petrohradě, zatímco tři jeho krajané jako rukojmí ve sklepení ve Slavjansku nevěděli, zda dožijí druhého dne.

• Dvě třetiny Němců v průzkumech deklarují, že nechtějí v rámci ukrajinské krize tvrdší sankce vůči Rusku.

• Vzájemný hospodářský vztah je učebnicovým příkladem: Rusko je velké odbytiště německých výrobků, Německo je výborný odběratel ruských surovin. Rusko je po Číně a Nizozemsku třetím největším německým obchodním partnerem. Klíčový je vztah v energetickém sektoru. Dodávky z Ruska pokrývají 38 procent německé spotřeby ropy a 36 procent spotřeby plynu. Na ruském trhu působí přes šest tisíc německých firem. Když Angela Merkelová přesvědčovala Němce, že sankce vůči Rusku německou ekonomiku výrazně nepoškodí, použila srovnání s Českem: vzájemný obchod s Ruskem (142 milionů obyvatel) měl hodnotu 76 miliard eur, s Českem (10 milionů) 60 miliard. Loni ale německo-ruský obchod poklesl v porovnání s rokem 2012 o pět procent.

• Od roku 2008 v rámci německo-ruského strategického partnerství funguje jeho byznysově-průmyslová podmnožina „Partnerství prostřednictvím modernizace“ (vlastně součást stejnojmenného oficiálního programu partnerství mezi EU a Ruskem). To je hlavní platforma německého průmyslu ve vztahu k Rusku. Jeho činnost, ačkoli financovaná z veřejných prostředků, je poněkud zahalena tajemstvím a jeho akce se konají většinou v úzkém kruhu nejvyšších byznysmenů a politiků obou zemí.

Partnerství prostřednictvím modernizace vyžaduje podrobnější zkoumání. Základem tohoto přístupu je myšlenka, že postupná technologická a hospodářská modernizace ruské ekonomiky povede i k její demokratizaci. Jak ale dokládá ve své hluboké analýze Stefan Meister z think-tanku Evropská rada pro mezinárodní vztahy, tento nyní poněkud naivní a nerealistický německý postoj je v příkrém rozporu se zájmy ruské elity.

Němci podobně jako většina dalších Evropanů přemýšlejí ve stylu win-win, tedy aby výsledek byl výhodný pro obě zúčastněné strany. Tradiční ruská politika, jejíž je Putinova strategie jasnou součástí, ale pracuje s optikou hry s nulovým součtem – moje vítězství je tvoje prohra. Meister dosavadní německou politiku vůči Rusku charakterizoval jako „zbožná přání“ a dává ji do kontextu faktu, že Němci za posledních sedmdesát let přestali uvažovat strategicky. Tato expertiza německým politikům prostě chybí – a nejen ve vztahu k Rusku.

Pak je tu ještě jeden důležitý, ryze německý moment: Své zájmy v Rusku dokážou obhájit především velké německé firmy a korporace. Ale páteř německé ekonomiky tvoří Mittelstand, malé a střední rodinné firmy, pro které je klíčové jasné a podle pravidel fungující podnikatelské prostředí. Ony si nemohou dojednat zvláštní režim prostřednictvím politických kontaktů. A korupce je v Rusku jeden z klíčových problémů, který zemi sráží v žebříčcích konkurenceschopnosti.

Na kritiku, že straní ruskému režimu, odpověděl například článkem v listu Financial Times prezident Federace německého průmyslu Markus Kerber. Obhajuje v něm pozici německých průmyslníků s tím, že samozřejmě současnou ukrajinskou krizi považuje za zásadní hrozbu míru a stability v Evropě. „Německý průmysl není ani rusofobní, ani rusofilský,“ tvrdí Markus Kerber. 

Němci jsou pro jakékoli vztahy Evropy a Ruska jednoznačně nejdůležitějším činitelem. Nyní v tom navíc hraje zvláštní roli kancléřka Angela Merkelová s její osobní historií. I přes výše popsané „nerealistické“ vnímání vztahu k Rusku v německé elitě je povzbudivé, že prezident Joachim Gauck při debatě Knihovny Václava Havla v Praze řekl, že jak kancléřka, tak ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier jsou, pokud jde o Rusko, zbaveni iluzí a stojí pevně nohama na zemi.

Právě pro vztah Evropy – a zvláště té střední – k Rusku totiž platí dnes už proslulá věta polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského: „Bojím se více než německé síly německé nečinnosti.“

Němci ovšem nemají z Ruska onen existenciální strach jako národy střední Evropy, kterým se podařilo vstoupit do EU a NATO. A ani prezident Gauck v Praze úplně nerozptýlil obavy z toho, že Němci tento pocit u svých sousedů a spojenců nechápou.

Ale zřejmě se lze spolehnout na jeho tvrzení, že „o společných evropských hodnotách nelze s nikým vyjednávat“. Bez ohledu na to, s kým a kde se objímá Gerhard Schröder a kterým jazykem spolu Angela Merkelová a Vladimir Putin telefonují.