Venezuelská krize: Smírčí rozhovory, nejednotná opozice a sílící represe

Ve Venezuele se po dvou měsících demonstrací, které si od února odnesly nejméně 40 obětí, sešla vláda s opozicí u jednacího stolu. Zprostředkovateli se stali zástupci tří států Unie jihoamerických národů (UNASUR), Brazílie, Ekvádoru a Kolumbie. Kromě zemí UNASURu je u jednání přítomen také vatikánský státní tajemník Pietro Parolina, který do roku 2013 působil jako diplomat ve Venezuele.

Průběh prvního kola jednání byl přenášen živě ve státních radiových stanicích i televizi. Tato výsada opozice se však neopakovala při dalších dvou kolech jednání, která již proběhla za zavřenými dveřmi. K jednání navíc nezasedly všechny odnože protestujících, pouze představitelé umírněné opozice, jejíž hlavní tváří je Henrique Capriles, neúspěšný kandidát proti Nicolasi Madurovi v loňských prezidentských volbách. Rozhovorů se účastní také Mesa de la Unidad Democrática (MAD), seskupení opozičních proti-chávistických stran, v jejímž čele stojí Capriles. Generální tajemník MAD, Ramón Guillermo Aveledo, uvedl, že rozhodujícím důvodem pro přistoupení k dialogu s Madurovou vládou byla především situace venezuelských studentů, kteří se během demonstrací postavili vládě a čelili neúměrné reakci státních bezpečnostních složek.

Studenti samotní ale zasednout k jednacímu stolu s vládou odmítají a rozcházejí se s umírněným křídlem opozice. S Madurem jsou ochotni jednat pouze pod podmínkou propuštění stovky uvězněných demonstrantů a členů opozice, mezi nimiž je i hlavní představitel radikálního křídla protestujících, Leopoldo López. Názory na potenciál probíhajícího dialogu venezuelské vlády s opozicí se rozcházejí. María Corina Machado, další vůdčí postava opozice, jež je na svobodě a částečně tak převzala roli Lópeze, označila rozhovory za frašku, kterou se vláda „snaží oklamat mezinárodní společenství a rozdělit demokratické síly.“

Naopak Maduro se k prvnímu kolu jednání vyjádřil velice kladně. Jeho přístup k dialogu je ovšem dosti znepokojující, bereme-li v úvahu jeho výrok, který zní: „Zde neprobíhá žádné vyjednávání. Žádné dohody. Hledáme pouze model mírové koexistence a vzájemné tolerance.“ Zdá se, že venezuelský prezident je ochotný s opozicí o problémech pouze mluvit, ne je řešit, což by mohlo výrazně zpochybnit smysl zprostředkovaných rozhovorů. Jakákoli dohoda s opozicí je podle Madura nemožná, neboť by jej učinila „zrádcem chávismu.“

Capriles vnímá situaci jinak – tvrdí, že z 90 % záleží na vládě, jestli dialog přinese výsledky nebo zůstane jen u rétoriky. Zároveň vládu upozornil, že vyjednáváním se opozice nevzdává práva pokračovat v demonstracích. A ty skutečně neustávají. Studenti i další odpůrci Madurovy vlády nadále vycházejí do ulic, zapalují podobizny prezidenta Madura a střetávají se se slzným plynem a vodním dělem státních bezpečnostních složek. V souvislosti s přehnanými zásahy policie a bezpečnostních složek proti demonstrujícím došlo k určitému pokroku, když armáda přiznala, že došlo k přehnané reakci některých členů ozbrojených sil. Armádní velitel strategických složek Vladimir Padrino dokonce oznámil, že probíhá vyšetřování 97 strážníků pro podezření z krutého zacházení a mučení protestujících.

Během rozhovorů se obě strany shodly na dodržování venezuelské ústavy a společně odmítly násilí. Přesto ale, jak píše profesor z Georgetownské univerzity Héctor Schamis, dochází, napříč odsouzení násilí ze strany vlády, k intensifikaci represí proti protestujícím. A kromě toho, že Maduro zamítl amnestii zatčených členů opozice, Nejvyšší soud nově interpretoval právo manifestace, které je nyní podmíněno schválením starostou příslušné oblasti. Povolením demonstrací však starostové riskují odnětí svobody – stačí se podívat na případ starosty San Cristóbalu, odsouzeného k jednomu roku vězení, jelikož nezakročil proti výstavbě barikád demonstrantů v této oblasti. Ze stejného důvodu byl odsouzen na 10 měsíců odnětí svobody také Enzo Scarana, starosta San Diega.

Španělský deník El País nepovažuje za pravděpodobné, že by dialog mohl vést k usmíření s opozicí. Argumentuje tím, že mezi Madurovou a opozicí je zásadní rozdíl, který spočívá v pojetí moci, s níž vláda nakládá autoritářsky a sektářsky. Aby bylo vůbec možné dosáhnout nějakých výsledků, musí Maduro nejdříve odstranit tzv. nárazové složky vlády, jimiž deník pojmenoval represivní skupiny uvnitř státních bezpečnostních sil, a zajistit jejich disciplínu. Shamis ještě dodává, že potenciálu rozhovorů nepřidává ani rozpolcenost opozice, která trpí stále prohlubujícími se rozdíly mezi jednotlivými odnožemi. Proto navrhuje, aby se k dialogu uchýlila nejprve samotná opozice, sjednotila se a teprve potom přistoupila k jednání s vládou.

Na chvíli, kdy vláda zasedne s opozicí k rozhovorům, mezinárodní společenství dlouho čekalo a vkládalo do tohoto kroku velké naděje. Zatím se ale zdá, že vláda nespatřuje v rozhovorech možnost vytvoření společného kompromisu, ale prostor pro bezúčelný dialog s opozicí, která se mezitím stává čím dál více nesourodou.

Autor: Michaela Klíčníková, studentka magisterského oboru Mezinárodní vztahy, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity.