Můžeme si za to sami

V posledních třech kampaních (prezidentské, sněmovní a nyní evropské) jsem moderoval debaty a grilovací rozhovory s kandidáty na různé posty v české vysoké politice.

Mám stále silnější pocit, že úspěch slaví ti, které pracovně nazývám politici rodu deskriptivní. Takřka neříkají své názory, omezují se na košatý popis reality podle několika naučených frází. Všechna čest, někdo nám dnešní dobu vykládat musí. Jenže kampaně jsou testem, v němž máme kandidáty mentálně svléknout do naha, abychom zjistili, kým skutečně jsou a jak se zachovají, až Rusové napochodují na Slovensko, přes noc padne euro nebo nám ze zásuvky přestane jít elektřina. Dnešní stav politiky je důsledkem i toho, že se to neděje.

Často od tohoto typu prefabrikovaných kandidátů slyšíme krása slova jako "zajistíme pracovní místa", "budeme bojovat s nezaměstnaností", "Evropská unie bude sebevědomější či konkurenceschopnější". Na konkrétní otázku odpovídají tak, že popíší dvě až tři možné odpovědi s jejich pro a proti. Případně nám s urgencí v hlase sdělí, jaký problém ta Ukrajina je. A dál nic. Jenže lid si nevolí komentátory a popisovače, ale vůdce – tvůrce dění.

Každý si snad vzpomene na Jana Fischera, který byl tragicky dokonalou ilustrací, jak politik rodu deskriptivní vypadá. A pokud si po roce nevzpomenete, komu chybělo pár mizerných procent na druhé kolo prezidentské volby, tak je to právě proto, že tento typ kandidátů funguje principem "vložte názor".

Každým pevným a jasným názorem totiž vždy naštvete část svých potenciálních voličů. Když se nekompromisně přihlásíte k přijetí eura, vyděsíte všechny, kteří se bojí placení dluhů za Řeky. Zatímco když řeknete, že je třeba vyčkat, až se situace v Eurozóně uklidní, téměř nikomu tep nezvýšíte. Díky této logice se stále posouváme do doby, kdy téměř všichni kandidáti budou hlásat obdobné ploché teze a bude velmi těžké mezi nimi odlišit. Takto uniformní politická scéna je pak stádem ovcí pro vlka - protiestablishmentové strany, které vyhlašují křižácké výpravy na zkorumpované politiky, neschopné zadlužovače a žvanící límečkáře.

Chyba není na straně politiků

Politik je také člověk a to znamená, že z jemu nepříjemných věcí dělá jen to, k čemu je tlakem nucen. Proto je rozprašování prázdných frází bez reálných plánů úkolem novinářů, kteří svými otázkami zastupují občany.

Pokud v kampani novináři netlačí možné budoucí ministry, aby jim detailně popisovali plány konkrétních změn ve svých rezortech, nemůžeme se pak divit, že členové vlády pak tolikrát působí zmateně, když zjišťují, čím vším se jejich ministerstva zabývají. Tvrzení "já jsem odborník, já to zvládnu lépe" skutečně neobstojí, protože to o sobě říká každý a kandidáty nelze vybírat jen podle jejich životopisů, nýbrž podle porovnání konkrétních vizí pro danou oblast. Nebo se pak od členů vlády České republiky dočkáme zoufale upřímných odpovědí typu „my jsme tu noví“.

Když média neporovnávají, co člověk říká v kampani a co o rok později koná v ministerském křesle, znamená to pro politika jednoduchou poučku - v kampani jim naslibuj cokoliv, zaslouženého verbálního lynče se za ztrátu integrity nemusíš. Podle toho tak české kampaně vypadají a lidé si oprávněně myslí, že politici jen lživě slibují. Za co opět mohou média, protože zvolené netlačí ke zdi jejich vlastními programy a výroky.

Česká politika potřebuje tvrdé grilování jednotlivých kandidátů, na rozdíl od mnoha plochých debat na téma "jak říct mých pět frází popadesáté". Veřejnost je i z pohledu adrenalinového zážitku ocení, politickým stranám dojde, že opravdu nemohou na vrcholy kandidátek dávat jen odříkávače frází, konečně začnou ve svých analytických týmech připravovat konkrétní plány. A hlavně budou muset své lidi neustále vzdělávat, což se u většiny stran dnes děje velmi sporadicky.

První reakcí budou naštvané reakce většiny politiků - "jak se mě na to můžete ptát?" Ale za pár let už se snad nesetkáme s tím, že si dvojka na sněmovní kandidátce etablované strany bude myslet, že česká armáda má 20 000 tanků, lídr kandidátky prezidentovy strany neuteče z rozhovoru, když nebude ani tušit řádovou výši státního rozpočtu a většina budoucích poslanců si přestane plést Radu Evropy s Evropskou radou. Že je to málo? Není, pokud stejní lidé mají o pár týdnů začít o těchto věcech naším jménem rozhodovat.

Smutným faktem je, že tištěná média pomalu odumírají a nedostává se jim odborně kompetentních novinářů. I proto je pro naši mladou a křehkou demokracii tak nebezpečné, když si ministr financí skoupil polovinu české novinářské obce.