O finiši v čase 3:59 a velikosti ducha

Když před dvěma lety řekl americký kandidát na viceprezidenta Paul Ryan v jednom rozhlasovém pořadu, že je ve výborné kondici a že dokonce před pár lety uběhl maraton, tak si zřejmě myslel, že tím zapůsobí na voliče. "A v jakém času jste ten maraton uběhl?", zeptal se moderátor. Politik bez váhání odpověděl, že "za dvě hodiny padesát a něco."

Uf, ten člověk buď nikdy žádný maraton neběžel, anebo vážně neumí lhát. Odhaduje se, že jen v USA uběhlo maraton více než půldruhého miliónu lidí. Je to sice jen zhruba půl procenta populace, ale i tak je to dost lidí, aby je slova Paula Ryana nadzvihla ze židle. Ze dvou důvodů. Ten první je nezpochybnitelný. A zní: každý maratónec ví naprosto přesně, jaký má osobní rekord a v jakém čase běžel maraton poprvé. Když mě vzbudíte uprostřed noci, tak vám na tyto otázky hned odpovím. Svůj nejlepší maraton jsem běžel v roce 1999 za 3:38 hodin a ten první v roce 1994 za 4:08 hodin.

Druhý důvod je ten, že čas "dvě hodiny padesát a něco" je prostě supermanský. Ne že by to bylo nemožné. Například letos doběhlo v čase pod tři hodiny na maratonu v Praze 211 závodníků. Ale zdá se nemyslitelné, aby člověk, který není profesionální sportovec, a shodou okolností usiluje o přízeň voličů, jen tak mimochodem utrousil, že maraton zvládl právě v tomto limitu.

Nejlepší cyklista všech dob Lance Armstrong běžel newyorský maraton v roce 2006 v čase 2:59 a novinářům řekl, že poprvé při sportu "narazil na stěnu fyzických možností". Maraton je jedna z nejtěžších sportovních disciplín, a muž, který pokořil všechny možné prahy bolesti v souboji s alpskými kopci i rakovinou, o tom ví svoje. Maraton vyžaduje disciplínu, pokoru a silnou vůli víc. Promiňte, to měli Američané uvěřit ambicióznímu a upovídanému politikovi, že běžel ještě rychleji než Armstrong? To jakoby se najednou rozezněly všechny poplašné zvonky.

Právem. Sólokapra získal nakonec - v politice asi vůbec poprvé - běžecký měsíčník Runner's World. Jeho redaktoři prošli všechny dostupné výsledky maratonů a zjistili, že Paul Ryan opravdu maraton před mnoha lety uběhl (fanfáry pro něj!), ovšem v mnohem méně úchvatném čase … čtyři hodiny a jedna minuta. Běžeckou komunitu to rozčílilo k nepříčetnosti. A vlastně celou veřejnost.

V Praze se před třemi dny běžel městský maraton po dvacáté. A byl to ohromný úspěch, běh byl několik měsíců dopředu vyprodán a zakladatel této tradice, sympatický Ital Carlo Capalbo, si mohl udělat další čárku do seznamu úspěšných městských běhů. Pamatuju se, když jsem v roce 1995 běžel první ročník, stála na startu na Můstku necelá tisícovka lidí, z toho víc než polovina cizinců. Už tehdy byl maraton skvěle zorganizovaný, ale byli jsme opravdu asi víc než masoví běžci partička výtržníků, kteří se rozhodli v Praze zablokovat dopravu.

Od té doby popularita maratonu v Česku jen roste. Rok od roku. "Je to nový golf," říká s nadsázkou můj kamarád Miloš Škorpil, ultramaratonec a asi nejznámější český propagátor běhání. Taky osobní trenér. Jeho rukama, nebo lépe řečeno nohama prošla v posledních letech celá řada byznysmenů i podnikatelů. Lidí, kteří se na večírcích a v baru trumfují nikoli handicapem z golfových hřišť, ale finálním maratonským časem, rovněž přibývá. Ale v mnoha ohledech zase tolik o ten čas nejde. U maratonu šlo vždycky především o to ho doběhnout. Závodníci, kteří uzavírají v jeden moment až dvacet kilometrů dlouhé běžecké pole a dobíhají do cíle v čase mezi šesti až sedmi hodinami, se často dočkají od přihlížejících stejného potlesku jako vítězové.

Maraton patří k nejnáročnějším sportovním výkonům, které absolvují ve velkém měřítku amatérští sportovci. Přesto je zajímavé, jak málo lidí maraton vzdá. Ano, určité procento vždycky nedoběhne, a jsou to lidé, kteří mají objektivní zdravotní potíže, případně puchýře nebo odřeniny, se kterými se opravdu dál běžet nedá. Ale strašně málo lidí vzdá proto, že prostě "nemůžou". Ukazuje to, jak vysoko má většina z nás hranici svých možností. Že mnohdy cítíme, že už to opravdu dál nejde, ale ve skutečnosti ještě zdaleka nejsme na konci sil.

A ještě něco nás maraton učí, což hezky plyne z grafu, který kolega Petr Kočí, datový žurnalista z Hospodářských novin, vytvořil z výsledných časů více než šesti tisíc účastníků letošního Pražského mezinárodního maratonu (inspiroval se při tom analýzou publikovanou před časem v New York Times). Znázorňuje, jak byly finální časy rozprostřeny v závodnickém poli. Podívejte se na ten graf. Na vodorovné ose jsou zmíněné časy, pro názornost rozdělené po pěti minutách. Na svislé ose je počet závodníků, kteří v daném pětiminutovém rozpětí maraton dokončili.

Časy všech účastníků pražského maratonu 2014

zdroj dat | zdrojový kód | graf výsledků z roku 2013

Vyplývá z něj, že v čase 2:05 až 2:10 hodin doběhli tři běžci, v čase 2:10 až 2:15 čtyři běžci, v čase 2:15 až 2:20 také čtyři běžci, a tak dále. To jsou výjimeční běžci se skvělými časy. Jak se dostáváme dál, počet závodníků v daném intervalu postupně narůstá.

Aspoň tak by to mělo být podle zákonitostí statistiky. Matematik Karl Friedrich Gauss popsal zhruba před dvěma sty lety to, jak má nějaký určitý jev souvislost s četností svého výskytu. O Gaussově křivce se nejčastěji mluví v souvislosti s inteligencí. Má tvar zvonu a vyplývá z ní, že je malé procento lidí s podprůměrnou inteligencí, že většina má intelekt někde kolem průměru, a že další malé procento lidí má inteligenci nadprůměrnou. Čím vyšší, anebo naopak čím nižší, tím méně takových lidí je. 

Pro běh ta analogie nefunguje zcela přesně, ale přibližně je podobná. Vraťme se ke grafu výsledných časů pražského maratonu. Ta křivka začíná pár minut po dvou hodinách, což je zhruba traťový rekord tohoto běhu a zmíněný "zvon" by měl mít vrchol někde kolem čtyř hodin, což je průměrný čas všech letošních účastníků (přesně 4:06 hodin). V tom čase by také závod mělo dokončit nejvíc běžců. Jejich četnost pak opět klesá a s vodorovnou osou splývá někde kolem sedmi hodin, kdy se závod oficiálně uzavřel.

Kdyby to záleželo jen na výkonosti a fyzických možnostech účastníků, byl by graf hladký a přibližně podobný tomu znázorňujícímu rozložení inteligence. Ale na maratónském grafu vidíme něco jiného. Obrovský zub přesně na hranici čtyř hodin. Jinak řečeno, v čase mezi 3:50 a 3:55 finišovalo 336 závodníků, v čase 4:00 až 4:05 247 závodníků, ale v čase 3:55 až 4:00 zdaleka nejvíc, totiž 459 závodníků. Co z toho plyne?

Je to jednoduché. Ti lidé si stanovili cíl, že chtějí doběhnout do čtyř hodin (to je magická hranice amatérských běžců), a dokázali to. Velká část z nich nepochybně sahala ještě hlouběji než na dno svých sil. Kdybych byl autor motivační literatury, napíšu z toho vyplývající poučení takto: Mějte svůj sen. Stanovte si, čeho chcete dosáhnout. A vězte, že člověk má vždycky víc sil, než si v tu chvíli myslí.

Skoro dvakrát víc běžců doběhlo v Praze maraton pět minut před finálním časem čtyři hodin než pět minut poté. Nepomohly jim k tomu jejich přirozené dispozice ani fyzické síly. Bylo to … a teď promiňte patos … vítězství jejich ducha.

Ten graf je myslím nezanedbatelný důvod, proč maraton milovat.