Strčit hlavu do písku a zůstat zase sami (jako v roce 1938)

Jenže takovým "trochu psychologickým problémem" je třeba to, že Polsko nedávno aktivovalo článek čtyři Washingtonské smlouvy, což je nouzové volání po konzultacích spojenců, pokud se cítí být ohroženo na své svrchovanosti. Nebo že se baltské státy připravují na to, co budou dělat, až Putin po destabilizaci východní Ukrajiny pomocí ruských komunit a vlastních vycvičených elitních jednotek zaměří svůj zrak na tyto členy EU a NATO, kteří mají na svém území početné menšiny.

A že zhruba čtyřicetitisícový ruský kontingent stojí na hranicích Evropy poté, co byl předtím vojensky anektován ukrajinský Krym. Tedy území suverénního státu, byť s následný loutkovým průzkumem veřejného mínění, pardon referendem. Nebo když ruský vicepremiér vyhrožuje Rumunsku strategickým jaderným bombardérem. A ruská státní televize pouští do vysílání klipy o zničení USA na radioaktivní prach. To je tak trochu problém.

Koho ministr obrany myslí, když cíleně řekne agentuře Reuters, že Česko nehodlá v ukrajinské krizi hostit své nejbližší spojence? Mluvíme o těch, kteří reálně zajišťují bezpečnost všem Čechům, aniž ti by si to uvědomovali - na obranu vydáváme směšné částky a necháváme za své pohodlí a bezpečí platit ostatní členské státy NATO v čele s USA. 

Poláci požadují americké kontingenty na své území, protože vědí, že v době krize neexistuje neutralita. Proto pevně chtějí být neoddělitelnou a neopomenutelnou součástí Západu. A co dělají Češi? Odmítají navýšit své minimalistické náklady na vlastní bezpečí, a dopředu deklarují, že na svém území nehodlají hostit své nejbližší spojence, protože má obyvatelstvo ošklivé vzpomínky na sovětskou okupační armádu. Jenže to ve východní Evropě všichni, že. Jestli toto není definicí sebezahleděnosti a totální ignorace reality světa kolem nás, tak nevím, co je.

S tímto přístupem se nemůžeme divit, že nás nikdo nikdy nebude chtít bránit, až to bude jednou potřeba. A vůbec se spojencům nebude co se divit. Alibistický černý pasažér, který se v okamžicích krize vymlouvá na možná nepříjemné pocity obyvatelstva z přítomnosti spojeneckých sil rozhodně není reálným spojencem, za kterého by se kdokoliv chtěl reálně postavit. A tak se bohužel dnes Česko hlasem své vlády chová. Jeho ministr není ochoten veřejnosti vysvětlovat, že existuje sakra velký rozdíl mezi aliančními spojenci a sovětskou okupační armádou.

Byť z různých důvodů, realitou je, že v roce 1938 se za nás taky nikdo nechtěl postavit. Jsme na nejlepší cestě si to zopakovat. 

Ještě jedna drobnost - přesně včera večer měl v Událostech, komentářích ministr obrany sedět a vysvětlovat, proč se Česko zase jednou chová jako černý pasažér. Ale neseděl. Nikdo jej totiž nepozval. Toto téma nebylo shledáno jako důležité.