Demagogičtí eurohateři užívají pro klamání lidí poměrně osvědčenou manipulativní taktiku.
Aby ve skalní fanoušky utvrzovali v klausovském dogmatu, že "EU je zlo", "EU je SSSR" či "Třetí říše", nerozlišují mezi jednotlivými aktéry, či dokonce ani mezi jednotlivými institucemi tak, aby celek (EU) vypadal dostatečně pekelně.
Typickým příkladem jsou Svobodní, kteří na svém webu říkají, že EU chce zákaz nošení šperků a podpatků pro kadeřnice. Sice bokem dodávají, že "její partneři", ale vyznění zůstává v rovině "ten zlý Brusel".
Jenže nejde o žádnou věc, kterou "EU chce", nýbrž o návrh jedné konkrétní odborové organizace. Samotný návrh oborů – rámcová dohoda – nezmiňuje ani vysoké podpatky, ani nošení prstýnků a náramků, naopak vyzývá Evropskou komisi k celoevropském zlepšení standardu pracovních podmínek. Návrh byl následně institucemi shozen ze stolu.
Podle této logiky bychom měli tvrdit "Česká republika chce XY" vždy, když české odbory přijdou s návrhem XY (jakoukoliv blbostí), když mistr české xenofobie Tomio Okamura ve Sněmovně zařve něco o vystěhování Romů, či když se ožralý poslanec Kott čehokoliv dožaduje. Vždyť jeden poslanec určitě reprezentuje názor celku (ČR), že.
Znakem populismu jako techniky je popis těch zlých (establishmentu/EU) jako jednolité masy bez ohledu na její rozmanitost. Tedy cílené ignorování, že zde máme 28 členských států se svými zájmy, přes sedm stovek zvolených europoslanců s nejrůznějšími nápady a obvykle dvouletý legislativní proces, v němž se musí navzájem pomlátit obrovské množství různých zájmů a kývnutí jak od ministrů vlád, tak europoslanců.
A přesně to většina demagogů dělá.
