O co půjde v ukrajinských volbách

Průzkumy veřejného mínění v Ukrajině už několik měsíců ukazují, že nesporným favoritem nedělních prezidentských voleb je vládce čokoládového impéria, Petro Porošenko. Zhruba o 20 méně získávají další dva kandidáti. V Evropě všem dobře známá Julija Tymošenková ze strany Baťkivčina a méně známý Sergej Tihipko, který po nedávném vyloučení z Janukovyčovy Strany regionů kandiduje jako nezávislý kandidát.

Ze všech jednadvaceti kandidátů, kteří se mají účastnit letošních voleb, mají podle průzkumů šanci na úspěch jen tito tři. Preference všech ostatních se pohybují pod 5 procenty. Například Moskvou stále zdůrazňovaná „fašistická hrozba“ jménem Dmitro Jaroš (Pravý sektor) se už dlouho nepřehoupla ani přes jedno procento. Jeho méně radikální odvar, Oleh Tjahnibok ze strany Svoboda, se pak drží lehce nad jedním procentem. I kdyby v programech těchto kandidátů bylo opravdu něco fašistického či neonacistického, nemusíme se zatím bát, že to v zemi získá silnější zastání. Přinejmenším ne po těchto volbách.

Stejně jako v minulosti všichni hlavní kandidáti zdůrazňují důležitost orientace Ukrajiny na Evropskou unii spíš než na Ruskem vedenou Eurasijskou celní unii.

Tihipko se přitom snaží orientovat především na východoukrajinský elektorát tématy, jako je rázná decentralizace země, zrovnoprávnění obou hlavních jazyků či přesun hlavního města z Kyjeva do Charkova, kde se hlavní město Ukrajiny nacházelo až do roku 1934 – nejprve jako hlavní město ruské části Ukrajiny a poté ukrajinské SSR. Dříve zdůrazňoval, že je důležité neorientovat se ani na jeden z politicko-ekonomických bloků, formujících se na hranicích země, ale být rovnocenným partnerem obou. Tuhle pozici změnil v roce 2012, kdy prohlásil, že Eurasijská celní unie není pro zemi variantou a je třeba se začít přibližovat západním strukturám.

Julija Tymošenková oproti Tihipkovi orientuje své úsilí především na západoukrajinské voliče. Ačkoli chce také spolupráci jak s Ruskem, tak s Evropskou unií, vidí budoucnost země v integraci s EU a NATO. Otázkou, na které ztrácí velkou část východoukrajinského elektorátu, je ta týkající se jazyka. V minulosti sice podepsala zákon udělující status regionálního jazyka všem těm, které mají v daném regionu aspoň 10procentní podíl. Ke zrovnoprávnění ruštiny s ukrajinštinou na státní úrovni nicméně není ochotná sáhnout. Tahle otázka spolu se silně prozápadním vystupováním a propojováním politiky a podnikání je to, co Tymošenkovou vzdaluje od většiny lidí žijících na východě země. Právě Tymošenková je jedním z obrazů toho, před čím je podle separatistů na Donbasu třeba utéct co nejdále od Ukrajiny, třeba až do náruče Ruska.

Petro Porošenko je pak kandidát, který ve své osobě spojuje oba dříve zmíněné tábory. V minulosti figuroval jak ve vládách oranžových, tedy těch, které měly základnu své podpory na západě země, tak modrých, které se zakládaly na východoukrajinském elektorátu. Porošenko dlouhodobě otevřeně podporuje evropskou integraci země, nicméně směřování ke vstupu do NATO se vzdal i kvůli tomu, že toto téma příliš rozděluje společnost.

Porošenko byl také prvním z Janukovyčovy vlády, kdo otevřeně podpořil protesty na Majdanu a kdo se snažil fungovat jako zprostředkovatel mezi demonstranty na náměstí a vládou. Ačkoli se Porošenko řadí do společnosti ukrajinských oligarchů, jeho výhodou je, že stejně jako Tihipko patří do jakési „střední třídy oligarchie“, tedy ne těch úplně nejbohatších, spojených ve všeobecném povědomí s největším rozkrádáním země.

Důležitou otázkou ale je, jaké naděje do nedělních prezidentských voleb můžeme vkládat. Na místo člověka označeného „vykonavatel funkcí prezidenta“ nastoupí opravdový prezident s legitimitou odvozenou ze všeobecných voleb. To znamená, že nový prezident bude mít podstatně širší prostor pro manévrování, než jaký má dočasný prezident Olexandr Turčynov. Jde sice o důležitý krok ke znovusjednocení rozdělené země, nicméně s ohledem na hloubku rozdělení společnosti a na fakt, že ukrajinský politický systém není prezidentský, ale jen poloprezidentský, bude nejdůležitějším úkolem prezidenta co možná nejrychlejší vypsání dočasných parlamentních voleb.

Dokud nebude v zemi po tom, co někteří občané nazývají revolucí, ale jiní ozbrojeným převratem, stvořena kompletně nová politická reprezentace, nedá se očekávat, že se napjatá situace v zemi příliš uklidní bez vnějšího zásahu. Způsobeno to nebude tolik tím, že by lidé na Donbasu byli proti jednotné Ukrajině, nebo proti silovému vypořádání se se separatisty. Většina bude spíš proti tomu, aby do jejich regionu posílala tanky a ozbrojence vláda, která nemá v jejich očích žádnou legitimitu a kterou si v této části země přeje jen málokdo.

Ještě důležitější je ale to, že nejzásadnější krize, která teď rozděluje společnost, nepanuje jako dříve mezi „modrými“ a „oranžovými“, ale mezi myšlenkou jednotné Ukrajiny a Putinovou myšlenkou „Novorossiji“. Dokud bude jedním z důležitých aktérů událostí na jihu a východě země Rusko (ať už morální a informační nebo i materiální podporou), nemůže se proti němu rozdělená Ukrajina dostatečně efektivně postavit. Dokud se západ a východ Ukrajiny nesjednotí pod dostatečně široce akceptovatelnou politickou reprezentací, bude krize na Donbasu především o tom, kam až si Moskva dovolí zajít se svým projektem Novorossiji, a o tom, kam jí s tímto projektem dovolí zajít země nacházející se na západ od ukrajinských hranic.