Kde v Evropě vítězí nacionalisté, komunisté, liberálové, konzervativci či zelení?

Zdroj dat: European Election Database (v některých zemích nejsou k dispozici regionální, ale jen celostátní data)

Vpravo nahoře můžete výchozí zobrazení vítězů v každém regionu přepnout a prohlédnout si mapu ukazující sílu jednotlivých frakcí ve všech regionech. Můžete se například podívat, kde kromě Česka mají silnou podporu komunisté.

Eurovolby v národním stínu

Už dnes začínají v některých zemích volby do Evropského parlamentu. Ačkoli jeho pravomoci v posledních letech hodně vzrostly, zájem voličů naopak klesá. Jako jediné a klíčové totiž lidé nadále vnímají parlamentní volby v jednotlivých státech. Češi volí v pátek a sobotu.

Nic nenasvědčuje tomu, že by se letos vydalo volit víc lidí než před pěti lety. Důvody, proč podle průzkumů svůj hlas odevzdá opět menšina – ne-li pouze třetina ze zhruba 400 milionů voličů – souvisejí v mnoha zemích unie s růstem nedůvěry v politiku jako takovou po letech krize. Lidi neláká rozhodovat o svých zástupcích v Evropském parlamentu, ačkoli jeho pravomoci a vliv trvale rostou: bez souhlasu europoslanců se dnes neobejde schválení řady důležitých věcí.

Jako jediné a klíčové lidé dál vnímají národní parlamentní volby. A malý zájem o hlasování do europarlamentu nezvrátilo ani pět hlavních politických proudů, které vůbec poprvé představily své celoevropské lídry, již by mohli stanout v čele europarlamentu nebo Evropské komise. Dvě debaty této pětice bylo sice možno sledovat v přímém přenosu, ale nevzbudily velký ohlas. Například ve Francii, jedné ze zemí, které stály u zrodu evropské integrace, je živě nevysílala žádná z celostátně významných televizních stanic. V Česku to bylo pouze veřejnoprávní Radio Plus. 

Voliči mají v souvislosti s Evropským parlamentem pocit, že jejich problémy se řeší kdesi daleko, ale příležitost vybrat si více než sedm stovek těch, kteří o nich budou rozhodovat, lidé opomíjejí. Tento dojem posilují i předvolební kampaně v jednotlivých zemích, kde kandidáti zprava doleva často slibují věci, které v europarlamentu nemohou splnit. Například o přijetí, či odmítnutí společné evropské měny v Česku se bude v prvé řadě rozhodovat doma – a ne v Bruselu. Nebo třeba lídr kandidátky sociálních demokratů Jan Keller z plakátů sliboval, že zatočí s daňovými podvody.

Voliči i proto význam europarlamentu podceňují – na rozdíl od řady vlivných lobbistických organizací. V Bruselu pracuje na dvacet tisíc lobbistů, kteří se snaží ovlivnit práci poslanců, zvláště těch, kteří mají na starosti projednávání konkrétních návrhů.

Změní euroskeptici Evropu? 

Hlavní otázka letošních voleb po letech finanční a hospodářské krize zní: změní sílící euroskeptici a populisté Evropu? Průzkumy v zemích jako Velká Británie, Francie nebo Nizozemsko jim předpovídají dokonce vítězství. Jejich slabinou však je, že se spolu málokdy dokážou dohodnout na něčem víc než jen kritice Evropské unie. Například britští eurofobové ze Strany nezávislosti Spojeného království nestojí o lepenisty z francouzské Národní fronty, které provází pověst rasistů.

O tom, kdo bude mít v europarlamentu v příštích letech nejsilnější zastoupení, rozhodnou výsledky v nejlidnatějších státech. Sociální demokraté a socialisté si slibovali, že by mohli těžit z protestních voličských nálad. Poslední průzkumy však naznačují, že nejsilnější postavení by si mohla i nadále těsně udržet Evropská lidová strana. Její celoevropskou tváří je bývalý lucemburský premiér a veterán unijní politiky Jean-Claude Juncker. 

Výsledek voleb může také vyústit ve střet mezi Evropským parlamentem a Evropskou radou, kterou tvoří prezidenti a premiéři členských zemí. Přestože podle Lisabonské smlouvy mají předsedu Evropské komise nominovat právě prezidenti a premiéři s ohledem na výsledek voleb do europarlamentu, není vůbec jisté, že by Juncker v případě lidoveckého úspěchu musel nahradit současného šéfa komise Josého Manuela Barrosa. 

Podle striktně dodržovaného zvyku se totiž při výběru předsedy komise bere v potaz i obsazení dalších vysokých unijních funkcí. Tam se vyvažuje zastoupení pravice a levice v národních vládách, poměr severu a jihu, velkých a malých zemí a také takzvaných starých a nových členů. Jedině tak se dá ostatně vysvětlit, proč se před pěti lety stala unijní „ministryní zahraničí“ bezbarvá Catherine Ashtonová.