Co v plné nahotě ukázaly eurovolby? Analýza a sedm doporučení pro politické strany

Přestože se její oficiální hodnotu dozvíme až v neděli večer, neoficiální odhady se pohybují mezi 15 a 20 %.

Je tedy možné, že se Česko zapíše do historie překonáním smutného rekordu ze Slovenska – po vstupu v roce 2004 tam volilo své europoslance jen 16,97 % oprávněných voličů. Minulé eurovolby v roce 2009 probíhaly během českého předsednictví v Radě EU a cestu k urnám si našlo 28,3 % českých voličů, zatímco v celé Unii byla průměrná účast 43 %.

Jak si tedy tento rekordně nízký zájem voličů vysvětlit? Domníváme se, že nízkou účast ovlivnily čtyři důležité faktory:

1. Volby nebyly vysvědčením vládě

Sobotkův kabinet vládne teprve necelé čtyři měsíce, a proto tyto volby nelze chápat jako referendum o vládě či vystavení vysvědčení Strakově akademii. V koalici jistě existuje tření, nejde však o veřejné přestřelky ohrožující její existenci, jak je důvěrně známe například z Nečasovy vlády.

2. Kampaně si téměř nikdo nevšiml, protože byla miniaturní

Politické strany tradičně považují eurovolby za podružné, protože mají pocit, že jim kromě státního příspěvku a zajištění několika jednotlivců mnoho nepřinesou. Proto do kampaně investovaly třikrát až pětkrát méně, než při podzimních sněmovních volbách. Podle České televize na ně například ČSSD vyhradila 25 milionů, ANO 18,5 milionu, KSČM 13 milionů a TOP 09 10 milionů korun.

3. Kampani nedominovalo žádné silné téma

V minulosti zažili Češi u krajských voleb kampaň o třicetikorunovém poplatku u lékaře, podzimním sněmovním volbám zase dominovalo sdělení Andreje Babiše o nekompetentnosti dosavadních politiků. I tentokrát se různé strany pokoušely o nastolení rezonujících témat, ovšem i díky nízkonákladové kampani neovládlo tyto eurovolby žádné silné téma. TOP 09 a Zelení se snažili tlačit Ukrajinu, ODS euro, ČSSD slibovala nová pracovní místa, ANO zůstalo u amorfní kampaně ve stylu „bude líp“ v evropském podání. Nejvíce rezonujícím tématem se tak stala česká pohádka „Brusel zakazuje“, jež byla ve veřejném prostoru tradičně oživena nesmyslnými mýty o EU, která reguluje banány či okurky.

4. Média o Evropě píší, jen když musí

Komerční média si uvědomují, že nálada veřejnosti čemukoliv evropskému nepřeje, a tak se EU věnují povětšinou pouze tam, kde je možné ukázat na nějakou absurditu. Žádné komerční médium už nemá zpravodaje v Bruselu.

Narůstající nezájem komerčních médií věnovat se evropským otázkám v jakékoliv podobě ilustruje analýza NEWTON MEDIA, která od roku 2004 zkoumala na 24 020 článků v celostátních denících. V roce 2004 bylo napsáno 4 175 článků věnujících se evropské politice, během českého předsednictví Radě EU a debat o Lisabonské smlouvě v roce 2009 jich bylo 2 396. Za rok 2013 nalezneme v denících pouhých 1 312 článků, silnější čtvrtinu toho, co bylo napsáno před devíti lety.

Veřejnoprávní média však pojala kampaň velmi seriózně a zejména České televizi patří všechna čest za množství povětšinou kvalitně vedených debat s kandidáty a snahu vysvětlovat veřejnosti, jak základní věci v EU fungují. Přestože Česká televize europoslance posledních pět let téměř explicitně ignorovala, kampani se věnovala pečlivě.

Kdo za to tedy může?

Děsivá volební neúčast přirozeně reflektuje nezájem a neznalost české veřejnosti. Realitou je dnes obrovská míra neznalosti základů toho, jak Česko v EU funguje. Jen 55 % Čechů podle Eurobarometru ví, že se do Evropského parlamentu volí, zatímco na Slovensku je toto číslo na 71 %. Zároveň si však podle průzkumu společnosti Focus pro Českou televizi 48 % Čechů myslí, že eurovolby nic nezmění. Dále 49 % občanů tvrdí, že se „členství ČR v EU“ do jejich života „vůbec nepromítlo“, přestože je Česko čistým příjemcem evropských peněz – za deset let členství je čistý zisk po odečtení nákladů 334 miliard korun. Přínosy členství ČR v EU jsou evidentní a nezpochybnitelné, přesto o nich veřejnost neví či je nevnímá. Logicky je tedy problém v komunikaci a informovanosti, nikoliv v realitě.

Mohli bychom za to vinit média. Toto obvinění je však jen částečně pravdivé – veřejnoprávní média odvádějí během kampaně poměrně dobrou službu a ta komerční se budou vždy řídit pravidly trhu – když Evropa netáhne, tak prostě v novinách nebude. Nevládní organizace a experti nikdy nebudou mít v médiích dominantní prostor, budou vždy sloužit jako doplněk k těm, kteří mají v rukách reálnou moc rozhodovat – politikům.

Slabá volební účast je vizitkou české politické reprezentace, nikoho jiného. Pokud hodnotíme deset let členství v EU, tak je smutnou pravdou, že česká politická elita jako celek považovala evropské otázky za zahraniční politiku nebo za otravnou a okrajovou záležitost.

Výsledkem je, že se česká politická třída nedokázala domluvit na několika konkrétních národních zájmech, které by jakákoliv vláda s drobnými odchylkami prosazovala. V Česku neexistuje politický konsenzus na ničem jiném, než na přínosnosti vnitřního trhu EU, což je děsivě málo. Na rozdíl od Slovenska, jehož politici se dokázali shodnout na rychlém přijetí eura. Nebo na rozdíl od Polska, které zodpovědně investovalo evropské fondy do své infrastruktury a pečlivě se věnovalo prosazování svých zájmů v Unii.

I díky neschopnosti a nezájmu české politické elity je náš desetiletý čistý zisk z členství jen 334 miliard korun ze 700 možných. Česko také dodnes nemá funkční a důležitými stranami uznávanou strategii pro působení v EU. Při srovnání se Slovenskem či Polskem lze jednoznačně konstatovat, že jsme pouze svojí vlastní vinou přišli o výsostnou pozici, kterou jsme mezi ostatními státy při vstupu do EU měli.

Pasivita a neviditelnost českých europoslanců

Značnou porci viny za nízkou volební účast nesou právě končící čeští europoslanci. Jak ukázalo naše komplexní hodnocení jejich práce za pětileté volební období, jejich aktivita v rámci Evropského parlamentu byla povětšinou podprůměrná v porovnání s ostatními národními delegacemi. Legislativní aktivita je jedna věc, ovšem jejich viditelnost je pro volební účast mnohem důležitější.

Proti tvrzení, že „EU dnes nikoho nezajímá, proto lidé nevolí“, si dovolíme protiargumentovat, že těžko můžeme očekávat od občanů, že budou volit do instituce, v níž nikoho neznají a netuší, jaká je její role a o čem rozhoduje. Podle šetření Medianu totiž až 86 % Čechů přiznává, že se v činnosti europarlamentu a svých europoslanců obecně vlastně vůbec nevyzná.

Neviditelnost a neaktivita českých europoslanců v české debatě je o to viditelnější, když porovnáme Česko a Slovensko. Zatímco 68 % Čechů není schopno jmenovat ani jednoho europoslance, na Slovensku to je jen 32 %. Pouze 12 % Čechů dokáže jmenovat dva europoslance, zatímco u Slováků si na dvě jména europoslanců vzpomene 41 % respondentů.

Výsledné hodnocení je tak bohužel jednoznačné – čeští europoslanci nebyli na rozdíl od svých slovenských kolegů v domácí debatě vidět, téměř nikdo je nezná a míra neznalosti o práci a roli Evropského parlamentu je i kvůli nim extrémně vysoká. I proto jsme zpracovali měsíční kalendář smyšlené české europoslankyně, abychom ukázali, jak by měl vypadat pracovní program pracovitého poslance.

Jak konkrétně takový nezájem politických stran vypadá?

Deset let po vstupu do EU nemá téměř žádná relevantní politická strana funkční odborné zázemí pro široké spektrum otázek spojených s evropskou integrací. Proto debata o evropských tématech probíhá prakticky jen mezi několika novináři a odborníky. Ve stranách většinou najdeme jednotlivce s osobním zájmem o EU, ale ti povětšinou zůstávají u povrchních tezí ve stylu novinových titulků a hlavních ideologických tezí své strany.

Na politické ani odborné úrovni ve stranách nenajdeme odborníky například na rozšiřování, zahraniční politiku EU, bezpečnostní politiku EU, imigrační politiku EU, institucionální otázky či fiskální pravidla v rámci EU. Naprostou většinu svých lidí s alespoň částečným zájmem o EU postaví strany na své kandidátky do Evropského parlamentu. Diskuze na obou evropských výborech parlamentu se pravidelně koná na úrovni novinových titulků.

Obvyklý argument „voliče to nezajímá“ však naprosto neobstojí v porovnání s rolí, kterou strany v dnešním politickém systému hrají. Pokud zůstaneme u větších politických subjektů, tak ty mají zastoupení v Evropském parlamentu i v českém Parlamentu. Většina české legislativy má dnes původ na evropské úrovni, a proto by politické strany měly být schopny předávat informace a postoje svých zástupců na evropské úrovni (ministři, členové parlamentních výborů, europoslanci) do české debaty, vytvářet si vlastní názor a ten poté se svými politickými konkurenty v tvrdé debatě na české úrovni konfrontovat.

To se dnes zoufale neděje. Debata o evropských záležitostech přímo se týkajících Česka se u nás prakticky nevede. Příčina již byla zmíněna – české politické strany nemají zájem se evropským tématům přímo spojeným se zájmy České republiky věnovat, proto na ně nemají vytvořeno odborné zázemí a týmy stranických mluvčích. Když nejsou aktéři, tak seriózní a viditelná debata v Česku neprobíhá. Média vždy píší o tom, co politici říkají, a tak nepokrývají evropská témata, protože ty zase nezajímají apatickou a v tomto tématu téměř neznalou veřejnost, která si daná média kupuje.

Pokud se ptáme, kdo může za nízkou volební účast u eurovoleb, odpověď je jednoznačná – české politické strany, které evropská témata ve velké míře ignorují, čemuž odpovídá i stav veřejné debaty a naladění veřejnosti. Extrémně nízký zájem o eurovolby jen reflektuje, jak se česká elita dlouhodobě nevěnuje tématům, která přesahují hranice české kotliny a zároveň nás přímo ovlivňují. Jde o hořké ovoce, které české politické strany sklízejí za léta svého nezájmu a ignorance.

Rolí think-tanků není jen analýza problémů, ale také formulace konkrétních doporučení. Věříme, že tato zdrcující ukázka nezájmu českých občanů o evropská témata povede politické strany k tomu, aby se inspirovaly našimi doporučeními:

1. Každá parlamentní politická strana musí mít odborné zázemí pro záležitosti EU. To by mělo zahrnovat tři až pět analytiků na plný úvazek, kteří by byli spojkami a mluvčími politické strany do odborné komunity. Strany na ně prostředky mají, jen je nevyužívají. Tyto experty by měli pravidelně využívat jednotliví zákonodárci strany, měli by být zváni například na jednání parlamentních klubů, ale i při přípravách politických mluvčích pro veřejné debaty či mediální vystoupení.

2. Dále by každá strana měla mít tři až pět politických mluvčích pro konkrétní témata evropské integrace, kteří však působí na české úrovni, aby se mohli denně vyjadřovat k evropským agendám v české politice. Tito mluvčí se musí pravidelně účastnit setkání think-tanků své politické rodiny na evropské úrovni, aby byli v přímém kontaktu se svými zahraničními kolegy. Europoslanci jsou vhodnými spojkami mezi českou a evropskou úrovní, ovšem vzhledem k jejich programu se nemohou na české úrovni účastnit práce na každodenní agendě.

3. Evropským tématům musí být dána priorita i ve vedení politických stran. Nestačí nominálně dosadit předsedu stranického klubu v Evropském parlamentu do stranického grémia, v rámci vedení strany by mělo být několik členů odpovědno za práci odborného týmu, práci europoslanců a za přinášení diskuze z evropské úrovně (například frakce v EP, ale i jiných platforem) do vedení strany.

4. Vedení strany musí mít politický zájem na aktivní činnosti svých europoslanců. Ti musí být širším vedením strany pravidelně využíváni pro konzultace o konkrétní legislativě, ale i o dlouhodobějších agendách. Vedení stran musí po svých europoslancích chtít reporty o jejich práci.

5. Evropská témata se v programech musí začít objevovat mezi třemi nejdůležitějšími prioritami strany. Není možné do programu napsat pouze několik frázovitých vět a očekávat, že tím je vše splněno. Nezájem voličů o evropská témata neznamená, že se jimi strana nemusí zabývat, zejména v okamžiku, kdy vládne či se připravuje na přechod do exekutivy. Jen touto dlouhodobou prioritizací a koncepční prací se strany vyhnou tomu, čeho jsme svědky posledních deset let – překvapení, pasivitě a nepřipravenosti.

6. V jednacím řádu Poslanecké sněmovny by mělo být po dohodě politických stran zakotveno, že každý výbor, jehož se dotýká evropská agenda, by měl mít místopředsedu pro záležitosti EU. Jen tak se docílí reálného a systémového propojení dalších výborů s činností evropského výboru a jeho agendou. Toto propojení je dnes velmi slabé. Každý z těchto místopředsedů by byl ex officio členem Výboru pro evropské záležitosti. Analogii dnes nalezneme na ministerstvech, kde působí náměstci pro evropskou agendu.

7. V jednacím řádu Poslanecké sněmovny by mělo být po dohodě politických stran zakotveno, že každý poslanecký klub by měl mít místopředsedu pro evropské záležitosti, který by byl ex officio členem Výboru pro evropské záležitosti. Jen tak se docílí systémového propojení poslaneckých klubů s evropskou agendou, jejíž projednávání a transpozice zdaleka převyšuje důležitost jednoho standardního výboru, jelikož se průřezově týká většiny politik.

Radko Hokovský je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty 

Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty