Druhou nejnižší volební účast ve volbách do europarlamentu v celé EU lze zřejmě snadno vysvětlit, najít viníky a mnozí dokonce dokázali najít rovnou řešení. Hned několik. A dost nesmyslných. Od zavádění povinných voleb (prezident Miloš Zeman) po zrušení eurovoleb, Evropského parlamentu a celé unie (celá řada pomatenců, naštěstí nevýznamných).

Nejfrekventovanější komentář k onomu číslu 19,5 procenta zní – “Naprostá většina obyvatel na Evropský parlament kašle, protože nechápe smysl jeho existence.” Je to pravda. Zčásti.

Znamená to tedy, že jsou třeba takoví Bulhaři mnohem chápavější? A co teprve Němci, Švédi, Francouzi, zkrátka všichni ostatní, kteří volili v mnohem větším počtu než Češi? Nejspíš nejsou. A zcela jistě to není ani tak, že by průměrný Francouz nebo průměrný Bulhar měl Evropskou unii raději než průměrný Čech.

Potíž je v něčem jiném. Na jedné straně v Česku stále více uvadá chuť se politikou vůbec zabývat. Ale nedá se říct, že by to bylo o tolik horší než například v ostatních postkomunistických zemích. To, čím Česko ve skutečnosti trpí, je neschopnost politice porozumět. Češi nejsou politicky gramotní.

Propast, která se příliš zvětšuje

Abychom byli spravedliví, je tu jedno specifikum, čeští voliči jsou už moc unavení. Teprve před půl rokem tu byly sněmovní volby, nedlouho předtím to byla první přímá volba prezidenta, vlastně neustále jsou nějaké volby, ke kterým "se musí" jít. Tohle vysvětlení potvrzují i Slováci, kteří v březnu volili prezidenta a k eurovolbách jich dorazilo ještě méně než Čechů.

Stojí za úvahu, zda některé volby nespojit. Politici a celý volební systém by měl víc počítat s tím, že „obyčejní“ lidé nežijí politikou tolik jako ministři, poslanci, senátoři, europoslanci, předsedové stran a jejich ambiciózní členové.

Klíčové ale je, že tu vedle voličů neschopných politice rozumět jsou také politici, kteří jsou neschopni jim jí přiblížit. Jak napsal ekonom Steen Jakobsen, "Evropští politici a jejich volič od sebe nikdy nebyli dál".

A pak jsou tu média. Ta selhávají monstrózně. Pokud Česká televize vede hlavní předvolební debatu tak nesmírně chaoticky a nejasně, jako to předvedla před letošními eurovolbami, těžko se volební nechuti divit. Veřejnoprávní, ale i všechna ostatní velká média v Česku se nesnaží ukazovat kompletní obraz Evropské unie a jejích orgánů. Soustřeďují se pouze na praktickou stránku věci. Co se bude zakazovat, kdo kde ukradl jaké dotace... Z EU se kvůli tomu stal v očích veřejnosti jen jakýsi nepříjemný regulátor. A ještě nám zasahuje do toho našeho národního, i když většinou ani netušíme, co se tím myslí.

Dobře to nedávno pro Respekt popsal rakouský spisovatel a esejista Robert Menasse, který se ve snaze EU pochopit na více než rok přestěhoval do hlavního města unie. "V Bruselu se dělá evropská politika, ale k nám se dostávají informace filtrované národními médii. Seděl jsem třeba jednou v tiskovém odboru Evropské rady se stálým zpravodajem jednoho velkého německého deníku, který právě odeslal článek do redakce.

Náhle mu přišel e-mail od berlínského editora, který mu text vrátil k přepracování s jasným zadáním: Nepiš to tak obecně, napiš, jak se to téma týká nás Němců a kolik to bude našeho daňového poplatníka stát. Redaktor prohodil pár sprostých slov a článek předělal. V tom je jádro problému: média pořád uvažují v hranicích národních států, v nichž sídlí, a nikoli evropsky. Proto se z nich o fungování a logice unie z celistvé, evropské perspektivy dozvídáme tak málo."

V českých médiích je to úplně stejné. Novináři, ať už evropské integraci fandí, nebo ne, mají silnou tendenci unijní politiku přepočítávat na korunu. EU je ale pochopitelně mnohem víc. Teprve pospojované ekonomiky evropských zemí mohou být protiváhou asijským nebo jihoamerickým trhům. Pospojované evropské demokracie mohou bránit aktuálnímu rozpínání ruské vlády Vladimira Putina. Jednotná pravidla pro výrobu nebo podmínky práce mohou výrazně zlepšit životní úroveň Evropanů. Všude je třeba zdůrazňovat kondicionál. Vždy se lze přít o to, jestli se to všechno dělá dobře. Ale principy se zpochybňují obtížně.

Hloupé je, že si je Češi při volbách do Evropského parlamentu neuvědomují. Nerozumí jim. Nikdo jim je neukazuje. A oni pak nemají snahu vnímat české europoslance jako své zástupce, které si mají volit, sledovat jejich práci, kritizovat je a případně ztrestat příštím nezvolením. (Což je v Česku obecný problém, neděje se to příliš, ani pokud jde o domácí politiku).

Co zmůžeme

Velmi oblíbený argument nevoličů říká: “Jedenadvacet českých europoslanců stejně nic nezmůže.” Je to opravdu tak? Právě Evropský parlament nabírá v rámci orgánů EU na síle. Jeho pravomoci se rozšiřují. Na úkor Evropské rady. Hrstka českých europoslanců je vždy součástí nějaké frakce. Lidovci a TOP 09 té nejsilnější, sociální demokraté druhé nejsilnější. Lepší než nic. Není zrovna chytré uvažovat ve stylu: Když nejsme velcí jako Německo, nemá ani smysl se v unii do čehokoli pouštět.

Díky aktivitě českých europoslanců a hlavně komunisty Vladimíra Remka se v Praze například usídlilo evropské navigační centrum Galileo. Smysluplnost tohoto projektu ponechme stranou. Berme to jako příklad, kdy se snaha českých reprezentantů v EU v něco proměnila.

Je zkrátka důležité dobře znát svoji skutečnou pozici a svoje možnosti. A k tomu je zapotřebí zmíněné gramotnosti. Jakkoli je za nízkou volební účastí v eurovolbách do značné míry únava a pohodlí, je za ní především fakt, že se Češi ve svých základních a středních školách o práci europoslanců (mimo jiné) nijak podrobně neučí.

Podle klasických osnov jde především o biflování obecných teorií o morálce, státu, dat a termínů. Nelze se spoléhat na osvícené učitele a ředitele škol, kteří žákům a studentům ukážou i praktickou stránku věci. Bez toho přitom voliči v Česku nikdy nebudou dobře chápat, o co se při takových volbách do Evropského parlamentu doopravdy hraje.