Křížová výprava na Ukrajinu

Česká diplomacie přišla s novým nápadem, jak o něco hlouběji zarazit klín do ukrajinské společnosti a zasloužit se o další rozdělení země. Součástí plánu je ukázat Ukrajincům, že jsou neschopní a musí jim být názorně předvedeno, jak že vypadá opravdová svoboda. Nezapomnělo se ani na důraz na to, že svoboda, jestli to má být ta opravdová, tak se rozhodně nemůže nacházet na Ukrajině. Jde o návrh, se kterým vystoupilo české ministerstvo zahraničních věcí před státy visegrádské čtyřky – stvoření nového ukrajinského televizního kanálu, který bude vysílat z Prahy, v ruštině a s proukrajinskou rétorikou.

První náměstek ministra zahraničních věcí Petr Drulák tento nápad vysvětlil tím, že "aby byla Ukrajina a další postsovětské státy stabilní, musejí mít sebevědomé a dobře informované občany. K tomu jsou pak nezbytná stabilní a svobodná média". Potud vše v pořádku. Jak ale s kvalitou informací a sebevědomou společností souvisí plán z Černínského paláce, nikdo nevysvětluje.

Možná to ani není potřeba vysvětlovat – všichni vědí, že Ukrajinci jsou necivilizovaní barbaři, což dokazuje například válka zuřící na východě země. Svobodná a kvalitní média mít nemůžou, protože taková máme stěží my v civilizovaném Česku. Vzhledem k tomu, že se pro nás Ukrajina vyloupla ze Sovětského svazu teprve se začátkem Euromajdanu na podzim loňského roku, nemůžou v zemi ani pořádně tušit, co vlastně svoboda znamená. Zbývá už jen fanfára a hlasité přečtení deklarace o civilizační záchraně Ukrajiny.

Jaká je nicméně opravdová situace v zemi?

Země, v níž polovina obyvatel považuje ruský jazyk za svou mateřštinu, nemá své vlastní ruskojazyčné kanály. Bezesporu tragická situace. V současné době přitom vcelku osudná. O tom, zda za jejich neexistencí stojí ukrajinský jazykový nacizmus, nebo zájmy východních bratří v Kremlu, kterým se hodí, že ne Ukrajina, ale Rusko stanovuje mediální agendu poloviny země, můžeme spekulovat. Nicméně je to tak – naprostá většina ruskojazyčných televizních kanálů vysílajících na Ukrajině je vlastněna či aspoň ovládána Kremlem. Všechny tyto kanály jsou nyní kvůli probíhající informační válce odpojeny a jako jediná alternativa jsou nabízeny často ne o moc kvalitnější ukrajinské kanály. Pro lidi nemluvící ukrajinsky ani anglicky žádná alternativa nabízena není.

Odhlédneme-li od některých revolučních excesů, jako bylo březnové vtržení tří poslanců krajně pravicové strany Svoboda do sídla ukrajinské veřejnoprávní televize „První národní kanál“ a přinucení jejího ředitele podepsat rezignaci, je ukrajinská mediální scéna poměrně vyvážená. Zpravodajství je často zavádějící, jindy propagandistické, většina kanálů je v rukou oligarchů, ale z několika úhlů si člověk může ve výsledku udělat ucházející obrázek o realitě. O nesvobodě ruského či sovětského ražení se nedá mluvit. Vznikat mohou i ruskojazyčné kanály. Zatím nevznikají.

Během začátku Euromajdanu v listopadu loňského roku vznikly na Ukrajině dva nové ukrajinskojazyčné kanály – silně patrioticky propagandistické Esspreso.tv a mnohem vyváženější Hromadske.tv. Dá se říct, že na Hromadskem pracuje výkvět současné ukrajinské žurnalistiky. Kanál je v bezprostředním kontaktu s veřejností a občanskou společností a v zemi si začíná budovat solidní důvěru. Například i tím, že je ve vysílání nahlíženo přímo do „zpravodajské kuchyně“ – divák vidí, odkud jsou zprávy přejímány, jak jsou vybíráni hosté programů a tak dále. Zcela zásadní pak je, že novináři jsou ukazováni jako obyčejní lidé, kteří se liší jediným - neustále sedí na internetu, sledují aktuální dění, v pochopitelném kontextu se jej snaží podat divákům a jeho aktéry zvou do redakce. Zkrátka něco, co bychom mohli u nás klidně i tiše závidět. Některé bloky vysílání začaly být přenášeny i na již zmíněné veřejnoprávní televizi První národní.

V začátku Hromadskeho přitom byla i jeho alternace, která měla vysílat v ruštině. Ruská kopie nicméně okamžitě zbankrotovala a zůstalo jen u vysílání ukrajinského. Otázkou je, nakolik se pánové z našeho ministerstva vyznají v ukrajinské mediální scéně a nakolik jen střílejí nápady od boku.

Podobně kvalitní novináři jako ti z Hromadskeho jsou i v ruskojazyčných částech země – v Oděse, Doněcku, Charkově či mezi těmi, kteří kvůli okupaci utekli z Krymu. Události posledních šesti měsíců daly na Ukrajině vyrůst silně provázané občanské společnosti, která dostala do začátku obrovskou dynamiku. Teď je otázkou, kam nasměřovat tuhle dynamiku, jestliže máme zdroje na to, abychom jí mohli pomoci neuvadnout. Jak ukázala například snaha založit ruskojazyčnou mutaci Hromadskeho, vůle je i na Ukrajině.

Jisté je, že pro stvoření stabilní a informované občanské společnosti je nejhorší možností ukrást pár z představitelů této nové občanské společnosti, posadit je do Prahy a ukázat, že věci týkající se Ukrajiny se budou zase rozhodovat někde daleko od lidí, kterých se týkají. Nehledě na to, že právě ruskojazyčné oblasti Ukrajiny jsou těmi, které se na podobné západní projekty dívají s největší nedůvěrou. Jaký může mít podobný projekt důsledek pro jednotnou Ukrajinu, není těžké si domyslet.

Oproti stovkám milionů korun, které hledá české ministerstvo zahraničí na spuštění vysílání z Prahy, je roční rozpočet Hromadskeho v těchto dnech jen necelých 30 milionů korun. Zvláště absurdním bodem je pak oznámení ministerstva zahraničí, že vysílání rozjedeme jen tehdy, když s tím bude souhlasit nový ukrajinský prezident Porošenko. Je na místě se ptát, proč vysílat ze zahraničí, když bude pro podobný projekt politická vůle v nejvyšších patrech i doma.

Nutně se nabízí i otázka, jestli našemu ministerstvu zahraničních věcí a visegrádské čtyřce, která tento projekt s nadšením přijala, nejde víc o to, ukázat ruskojazyčným Ukrajincům realitu, která se líbí nám, a na zájmy lidí na Donbasu, v Oděse, Charkově či na Krymu příliš nehledět. Jestli tomu tak není, pak věřím, že máme plno možností, jak pomoct svými finančními i lidskými kapacitami. Tohle však rozhodně není jedna z nich.