V České republice se vynořily různé občanské iniciativy usilující o co nejpřísnější regulaci, ba až úplný zákaz hazardu v obcích. Sám jsem účastníkem jedné z těchto aktivit. Odpůrci našich snah s oblibou odkazují na ne/slavnou prohibici v USA (1920–1933), která je odstrašujícím příkladem hned z několika důvodů.

Pod jejím prosazováním byl spolupodepsán náboženský fundamentalismus, způsob jejího legislativního ukotvení byl principiálně špatný (liberálně demokratická ústava nemá obsahovat opatření tohoto typu), výsledky z hlediska omezení konzumace alkoholu byly nepřesvědčivé a ke všemu dala prohibice výrazný impuls rozvoji organizovaného zločinu.

Patetický symbol kontraproduktivního pokusu vymýtit alkoholismus dodnes dokáže zavírat ústa i těm, kdo by jinak rádi viděli své město bez heren a kasin. Jsou ale problémy, na které reagovala americká prohibice, a podmínky, v nichž měla fungovat, srovnatelné s problematikou hazardu v České republice na počátku 21. století?

Pít se musí

O protialkoholové prohibici v USA platí, že ačkoliv se v určitém okamžiku našla politická vůle k jejímu ústavnímu ukotvení na federální úrovni, společnost se s opatřením nikdy dostatečně neidentifikovala. Pomineme-li oddané prohibicionisty, jichž byla menšina, lidé na prosazování prohibice příliš nadšeně nespolupracovali.

To souvisí s tím, že alkohol, jakkoliv existuje i jeho patologické užívání, má v západní kultuře relativně úctyhodný status. Samotné alkoholové nápoje představují výrobky, jež jsou výsledkem sofistikovaných postupů a mnohdy býváme přímo hrdí na to, jak jsou v naší zemi či firmě tyto procedury zvládnuty a jak tradičními a kvalitními produkty se můžeme v Plzni, Mutěnicích, Vizovicích a jinde pochlubit.

K tomu přistupují další rozměry. Víno hraje známou roli v křesťanské liturgii a také scéna v káni Galilejské ukazuje, že sám spasitel by sotva byl prohibicionista (zato jediná scéna, v níž se mi vybavuje Ježíš ve spojení s hazardem, je ta, kdy visí nahý na kříži a drábové hrají kostky o jeho nuzný šat). Obecně je pak alkohol asociován se zdravým společenským životem. Jeho schopnost uvolňovat mysl a jazyk navíc bývá vnímána jako prospěšná pro uměleckou tvorbu, kteroužto představu řada umělců svědomitě naplňuje. (A toto by mimochodem platilo i o méně tradičních drogách, za všechny viz album Sgr. Pepper's Lonely Hearts Club Band, jeden z pilířů moderní pop-music, o němž sami tvůrci přiznávají, že prakticky celé vznilo na LSD a spol.)

Zjevně tedy existuje cosi jako společensky benigní výroba a konzumace alkoholu. Vedle ní je tu samozřejmě patologická forma, jejíž morální i ekonomické dopady jsou obrovské. Pokud bychom ale za účelem jejího potlačení zavedli celoplošný zákaz produkce a prodeje alkoholu (samotná konzumace nebyla zakázána ani v Americe 1920 – 1933), pochopitelně zasáhneme i onu formu benigní, a to fatálně.

S plošným zákazem samozřejmě nezmizí poptávka, na její uspokojení v potřebné kvantitě a hlavně kvalitě však sotva bude stačit „kolona“ doma ve stodole. Zajistit nabídku v potřebném množství a jakosti je pak v podmínkách ilegality možné jen za cenu náročné produkční a dodavatelské sítě, jakou může ufinancovat a ochránit jen organizovaný zločin korporátních rozměrů.

Hrát se musí

U hazardu je to podle mého názoru odlišné. Za jeho benigní formu lze považovat různé typy napůl dovednostních her, kdy krom samotného umu sehrává klíčovou roli pověstná štěstěna. Příkladem může být poker. Benigní je také sázení na výsledky fotbalových zápasů, kdy může jít jak o projev symbolické podpory oblíbenému týmu, tak o promyšlenou kalkulaci, vycházející ze zasvěceného odhadu pravděpodobného výsledku.

Sázení na fotbal či klasickou sportku protihazardní aktivisté zakazovat nechtějí. A pokud jde třeba o poker, domnívám se, že lze zákonem definovat jeho provozování jako určitého typu sportu a toto pak odlišit od jeho provozování jako hazardu.

Obecně podle mne platí, že na rozdíl od alkoholové prohibice vytlačení heren a kasin z města velmi podstatně omezí možnosti patologické konzumace, zatímco společensky neškodné formy se budou dát provozovat i nadále; přirozenou lidskou (zejména asi mužskou) potřebu, na kterou zřejmě hazard reaguje, lze uspokojovat i doma v obýváku mezi skupinou kamarádů, hrajících karty o drobné.

Samozřejmě, že v obýváku lze pak provozovat i skutečně patologické aktivity, a to – na rozdíl od kasina – stranou pozornosti běžných kontrolních orgánů (ale také bez oné mamutí dodavatelské infrastruktury, kterou potřebovaly nelegální výčepy za americké prohibice, což dalo takovou moc mafiánům). Různé prostory „černé ekonomiky“ vznikají vždy, jakmile se zavede nějaká regulace; i běžná regulace výroby a prodeje alkoholu vytváří ekonomickou příležitost pro nelegální produkci, které vyhnutím se regulaci šetří část nákladů.

Argument některých politiků, že úplný zákaz povede ke vzniku tajných heren a že kvůli tomu je třeba raději volit cestu přísné regulace, je tedy lichý. Vznik černých heren hrozí právě i při oné přísné regulaci. Je to riziko, které nelze popřít, současně ale k němu nelze přistupovat tak účelově fatalisticky, jak to někteří politikové dělají – že jaksi nezadržitelně porostou černé herny jako houby po dešti. Copak veřejná moc nemá prostředky, jak tomu bránit?

Jako podstatné vidím to, že při kvalitní policejní práci přežijí jen takové černé herny, které budou velmi dobře skryté. Tím pádem budou i nesrovnatelně hůře dostupné pro potenciální zákazníky. Z tohoto hlediska by měla být prohibice úspěšná.

Stranou ponechávám internetový hazard, který samozřejmě nemohou regulovat města a je třeba jej řešit na mezinárodní úrovni.

Trh bez fair play

Důležité jsou ale i argumenty jiného než ryze pragmatického rázu. Tím, jaké podnikání povoluje (a vybíranými daněmi ospravedlňuje), dává veřejná moc najevo, jaké podnikání je slučitelné s obecnou morálkou. Z tohoto důvodu by asi sotva někdo hlasoval pro legalizaci obchodu s lidskými orgány, jakkoliv jeho zákaz vytváří prostor pro černý trh.

Trh, ač jeho hlavním imperativem je touha po zisku, by měl mít zároveň blízko k zásadám fair play. Tahání peněz ze závislého člověka je nejen nemorální s ohledem na potenciální sociální dopady (často s třídním aspektem: bohatý majitel herny vs. chudý gambler). Je to navíc neférové z toho hlediska, že závislý člověk není oním vzývaným svobodným jednotlivcem, který racionálně kalkuluje zisky a ztráty a pak se podle té kalkulace rozhodne; to si žádá značnou míru sebekontroly, kterou závislý jedinec objektivně ztrácí.

Navíc, v případě gamblera je problém snížené svobody rozhodování nesrovnatelně horší než, dejme tomu, u alkoholika. Ten má při nákupu pořád aspoň jistotu, že (díky regulaci) dostane za předvídatelnou částku předvídatelné množství předvídatelně kvalitního alkoholu a „užitek“ z jeho konzumace je pak omezen biologickými zákonitostmi – existuje minimální množství, které stačí pro uspokojení potřeby, a zároveň maximální množství, nad které už prostě víc nevypijete (a neutratíte); pokud ano, nedožijete druhého dne.

„Požitek“, který si kupuje gambler, tuto povahu nemá. Formálně je tu sice něco předvídatelného (třeba počet her, na které má nárok za určitou částku), materiálně vzato však neexistuje nějaká přirozená hranice, po jejímž překročení by měl svoji „hladinku“ a nepotřeboval by dále utrácet; jeho útrata může růst geometrickou řadou.

Kde končí hra

Na druhou stranu musím přiznat, že jako specifická životní forma je i gambling nějak zajímavý. Jsa zastáncem biodiverzity, nepovažuji tedy za ideální pokusit se hazard zcela zlikvidovat. Nechme jej ale legálně fungovat jen v jakési „turistické“ formě pro bohaté, což by na našem území mohlo vypadat jako existence několika velkých kasin ve třech největších městech, přístupných jen pro přespolní.

Myslím si ale, že i v takovém případě by měl být provoz omezen na hry kombinující dovednost a náhodu. Co bych proto zakázal bez výjimky, to je provozování tzv. výherních automatů. Ty jsou navzdory svému názvu daleko více proherní, a to proto, že jsou tak naprogramované, ne proto, že by prohry byly výsledkem náhody, jakou známe třeba z běžné hry v kostky. Je vlastně zkreslující nazývat toto hazardní hrou. Pro jednu stranu totiž ona „hra“ představuje zatraceně jistý, předem daný výsledek. Ve fotbale se o takové hře říká, že je cinklá.

Na podobném principu sice fungují klasické losy, právě z tohoto důvodu však byly tradičně považovány za dobrý způsob, jak shromažďovat peníze pro nějaký – předem vyhlášený – dobročinný účel, jehož podpora je pak vědomou součástí koupě losu. U tzv. VLTů žádný takovýto účel nevidím. Konečné zisky mizí kdovíkde a pokud jde o část odváděnou státu či obcím, přijde mi to s ní podobné, jako kdyby veřejná moc pomáhala zakládat požáry a pak od žhářů vybírala na přesčasy zoufale přetížených hasičů.