Diskriminuje Fórum 50 % muže?

Otázka první – Proč jen ženy?

Základním argumentem je, že ženy – na rozdíl od řady dalších skupin – netvoří ve společnosti menšinu, přesto se na veřejném rozhodování podílejí jen zhruba z jedné pětiny. Navíc je to skupina značně heterogenní – ženy prostupují všemi věkovými, třídními, etnickými či sexuálními menšinami – takže nárok na rovnocennou politickou participaci žen je v tomto ohledu nejobecnější.

Nemyslím si, že by ostatní kategorie politicky relevantní nebyly. Diskusi o účasti žen v politice žen můžeme myslím považovat za model argumentace, který je s určitými obměnami použitelný i pro jiné znevýhodněné skupiny. Spíše než oddělování jednotlivých nároků je dobré podívat se, co mají společného, v čem se liší a jak lze nejlépe dosáhnout rovnosti v přístupu k rozhodování obecně

Je sice pravda, že ženy jsou již téměř sto let v našich zeměpisných šířkách rovnocennými „občany“, přesto jsou jim v politice stále kladeny do cesty více či méně viditelné překážky. Od společenských stereotypů, přes rozdílné zacházení (ať již vědomé či nevědomé) až po odlišné časové možnosti související s přetrvávající odpovědností žen za děti a domácnost. Bylo by hezké, kdyby ženy a muži byli ve společnosti rovnocennými občany a občankami nejen de iure, ale i de facto. Bohužel, zatím v takto ideální společnosti nežijeme...

Otázka druhá – Ženy jako obhájkyně zájmů žen?

Tahle otázka se objevuje velmi často – jak v teoretických textech, tak v běžné komunikaci. Nemyslím si však, že je otázka zájmů (a reprezentace vůbec) vhodným východiskem pro argumentaci ve prospěch vyšší účasti žen v politice.

Jak jsem již uvedla – ženy jsou jako skupina specifické svoji nespecifičností. Tím, že tvoří polovinu populace, jsou mezi nimi ženy chudé, bohaté, mladé, staré, bezdětné i matky, pravicové i levicové, liberální i konzervativní... U takto rozrůzněné skupiny pak lze jen těžko identifikovat společný zájem. Vrcholná manažerka bude své zájmy sdílet mnohem spíše s vrcholným manažerem než třeba s pokladní v supermarketu.

Takže pokud bychom vycházeli z identifikace „ženských“ zájmů a jejich obhajoby, nedávalo by nám to do ruky příliš silné argumenty. Jednak bychom narazili na skutečnost, že se „ženský zájem“ dá definovat jen velmi problematicky (je-li to vůbec možné), jednak by pak vyvstala otázka, zda tyto zájmy mohou dobře a efektivně obhajovat výlučně ženy.

Proto je myslím potřeba podívat se na celý problém z trochu jiného úhlu, a to je nepřítomnost žen v politice. Pozornost je podle mého názoru potřeba zaměřit v první řadě na struktury (jak je politika nastavena, jak funguje) než obsah („co ženy do politiky přinesou, jak ji změní/zlepší“). Protože právě nastavení politiky je tou zásadní bariérou, která ženám brání rovnocenně se podílet na rozhodování o směřování celé společnosti.

Pravděpodobně se spolu s vyrovnáním zastoupení žen a mužů v politice nějak promění i její obsah. Ne však proto, že by ženy měly nějaké specifické zájmy, ale spíše proto, že mají – vzhledem k přetrvávajícím společenským stereotypům – v mnoha ohledech odlišnou životní zkušenost. Pokud o celé společnosti rozhoduje z 80 % jen jedna její polovina, je to stejné, jako dívat se na svět s jedním okem zavřeným – řadu věcí prostě nevidíte...

Diskusi o obsahu však považuji až za druhotnou. Primární je podle mého názoru požadavek spravedlivého přístupu k rozhodování. Kdo budou nakonec naši zastupitelé a naše zastupitelky (a jaké zájmy budou hájit) je do značné míry na voličích a voličkách – je však potřeba, aby si mohli skutečně vybírat. Pokud ženy na kandidátních listinách nejsou (nebo jsou ve většině na spodních nevolitelných místech), je tím omezena i svobodná volba voliček a voličů.

Otázka třetí – Jak sestavit ideální kandidátní listinu?

Ve třetí části svého textu Roman Šolc předpokládá – z mého pohledu trochu naivně –, že strany sestavují kandidátní listiny na základě kvalit jednotlivých kandidujících. Pokud by tomu tak opravdu bylo, myslím, že by z hlediska vyváženosti zastoupení žen a mužů vypadaly kandidátní listiny o dost jinak, než je tomu dnes.

Je logické, že do rozhodování o tom, kdo bude na jakém místě kandidátní listiny vstupuje řada pragmatických faktorů (jako například oblíbenost u veřejnosti). Jen málokdy jsou „kvality“ jednoduše definovatelné a měřitelné, takže stav, který popisuje Šolc (tedy situaci, kdy budou mechanicky za sebe řazeni muži a ženy, příp. naopak, a nebudou po sobě bezprostředně následovat kandidující dle svých kvalit), považuji za zcela hypotetický a pro praktickou argumentaci irelevantní.

Často se setkávám s jiným argumentem, a to, že ženy kandidovat nechtějí. Případně, že některé strany „lákají“ ženy více než jiné. Z tohoto pohledu je myslím zajímavé podívat se na kandidátní listiny jednotlivých stran podle volebních obvodů – kdyby ženy opravdu kandidovat nechtěly nebo sympatizovaly pouze s určitými stranami, nebylo by možné, aby za jednu stranu kandidovalo někde přes 40 % žen a jinde jen okolo 5 %.

Souhlasím s tím, že by pohlaví nemělo být primárním kritériem. Na prvním místě by vždy měly být kvality a schopnosti kandidujících. Bohužel ani v tomto ohledu nežijeme v ideálním světě a kvóty – jakkoli nastavené – mohou (možná paradoxně) pomoci tomu, aby byli kandidující posuzováni podle svých schopností, resp. aby jejich schopnosti vůbec vstupovaly do rozhodování o tom, kdo bude na kandidátní listině a na jakém místě.

Shrnutí na závěr

Rozhodně si nemyslím, že ženy jsou lepší nebo horší političky než muži. Jsou prostě stejně dobré a stejně špatné.

Nemyslím si proto, že lze od vyrovnaného zastoupení žen a mužů čekat zázraky. Ani automatické zlepšení postavení žen ve společnosti ani kultivovanější politiku ani citlivější přístup k lidem. Jen si myslím, že je nespravedlivé, aby pohlaví fungovalo jako bariéra při vstupu do politiky. Pokud tuto bariéru odstraníme, bude jen na nás, voličích a voličkách, jaké ženy si do politiky zvolíme.

Text byl publikován 8.6.2014 na Deníku referendum pod názvem O ženách v politice a strukturálních nerovnostech