... že HDP nemá moc co do činění s lidským štěstím a vlastně i blahobytem se již tak nějak rozkřiklo (viz např. Stiglitzova komise). Ale existuje trvalá víra, že HDP má co do činění se schopností vlád splácet své dluhy. V komentáři např. Jan Libich poznamenává, že záleží na definici dluhů. To je samozřejmě naprostá pravda, ale také možná daleko menší problém. Za závažnější otázku je klidně možné považovat samotný vztah HDP a dluhů. HDP totiž původně sice jako ukazatel zdanitelného základu sloužil, ale tomuto svému původnímu účelu již dávno na rozloučenou zamával.

Pokud by HDP opravdu vyjadřoval zdanitelný základ, poté by šlo brát podíl dluhů a HDP vcelku vážně. Zadluženost na úrovni 100 % by hlásila, že vláda by v podstatě musela uvalit stoprocentní daň na mzdy a zisky, aby dluh splatila. To již je nějaká informace o úrovni a udržitelnosti dluhů. U současného HDP si však žádnou takovou interpretaci dovolit zrovna nelze. HDP je plné imputací, nezdanitelných a nezdaňovaných činností, z jejichž výsledků si vláda obtížně něco přivlastní.

Vláda se bude v prvé řadě obtížně zachraňovat tím, že zvýší zdanění sama sobě (vládní sektor je zhruba 10 % HDP výrobní metodou), těžko zdaní šedou a černou ekonomiku (zde se odhady rozcházejí, ale řekněme 10 %), těžko zdaní tzv. imputované nájemné (cca 5-10 %). Sice by vláda mohla v reakci na růst imputovaného nájemného, tedy hypotetického nájemného placeného vlastníkem nemovitosti sobě samému, zvýšit třeba zdanění nemovitostí, ale růst HDP hnaný imputovaným nájmem neznamená, že lidé jsou více daní schopni uplatit. Už jste zkusili jít do banky s žádostí o úvěr, dokládat své příjmy a argumentovat, že vaše příjmy jsou oproti výplatním páskám vyšší, neboť máte ještě příjem z imputovaného nájemného?

Obtížné je také hledat vazbu mezi spotřebou fixního kapitálu a zdanitelnou kapacitou, to je dalších cca 20 % HDP. Hrubým odhadem, pokud bychom sečetli výše uvedené komponenty HDP, dostáváme se až k polovině HDP. Vládá dlužící 60 % současného HDP tak rázem dluží 120 % „upraveného HDP“, tedy zdanitelné kapacity. Lze se tak silně domnívat, že relativní úroveň dluhu je za stávající metodiky podhodnocena. Otázkou tedy je, co vlastně poměr dluhu vládních institucí a HDP říká, zda nejde daleko více o politický marketing než o reálný indikátor schopnosti vlád splatit své dluhy.

Pro úvahy o řízení vládních dluhů je to další výzvou, nicméně diskuse se spíše ubírají směrem, jak vyšší až vysoké deficity omluvit, obhájit. Vyloučit z deficitů sloužících pro všemožná hodnocení určité typy výdajů, které mají mimořádný (reformní) či potencionálně prorůstový (investice, věda a výzkum) charakter, anebo hodnotit prostřednictvím strukturálních deficitů, jehož výpočet se potácí v obtížně řešitelné matematické složitosti. Realitu však ani takovéto modifikace neporazí.