Ministr školství Marcel Chládek na začátku května oznámil, že nepovolí domácí vzdělávání na druhém stupni. Důvody pro to uvedl dva: kvalifikační – rodiče nemají kompetence k tomu dítě dostatečně vzdělat; a sociální – dítě bude izolované od vrstevníků. U nás i ve světě se přitom možnost vzdělávat se jinou než zavedenou formou setkává s úspěchem.

Domácí vzdělávání bylo u nás běžné za Rakouska-Uherska, kde bylo záležitostí hlavně vyšších vrstev. Ustoupilo pak s nástupem komunismu. Experimentálně se opět zavedlo v roce 1998 na prvním stupni, přičemž v roce 2005 bylo uvedeno v platnost. Od roku 2007 probíhají experimenty i na stupni druhém. Na začátku května letošního roku ale ministr Chládek oznámil, že tento zákon v platnost neuvede.

Národní ústav pro vzdělávání přitom tento model testoval a ze 102 žáků prospěli všichni, 65 s vyznamenáním. Co se týče podmínek, rodič musí mít minimálně bakalářský titul, alternativu schvaluje ředitel školy a děti jsou jednou za půl roku přezkušovány. Nestačí-li rodič na některý z předmětů, je běžné, že spolu s dalšími rodiči učí děti ve skupinách.

Není tedy pravda, že by děti vyučované mimo školu vycházely nevzdělané nebo s nedostatkem sociálního kontaktu, jak ministr pojmenoval hlavní rizika. Naopak, mohou se vyskytnout i výjimečně úspěšné případy. Anna Maňasová, která byla jednou z prvních absolventů pilotního programu domácího vzdělávání u nás, pokračovala přes osmileté gymnázium rovnou na anglickou Cambridge. Nyní se věnuje digitálnímu marketingu v technologických firmách.

„Moji rodiče se o domácí vzdělávaní poprvé zajímali, když můj o dva roky mladší bratr nastupoval do první třídy. Maminka původně vystudovala pedagogickou fakultu, a i přesto, že učila pouze jeden školní rok a dále se oboru nevěnovala profesně, zájem o vzdělávání ji vždycky zůstal.“ uvádí Anna svou situaci.

„Když byl v roce 1998 otevřen pilotní program českého domácího vzdělávání, tehdy jen na třech základních školách v republice - v Praze, Liberci a od dalšího roku i v Ostravě, rodiče neváhali a tuto příležitost využili. A po krátké rodinné poradě (já i bratr jsme byli patřičné nadšeni) bylo rozhodnuto. Mě samotnou nejvíce lákala možnost přizpůsobit si učivo a jet vlastním tempem,“ popisuje Anna začátky domácího studia.

Celkově efektivní domácí výuka vyžaduje jak vzdělaného rodiče, tak rodiče, který má u dítěte dostatek autority. Jedná se zpravidla o práci na plný úvazek – rodiče opouštějí svá zaměstnání, aby se dítěti mohli věnovat. Počítá se tedy s ochotou a vědomím úsilí, které je třeba vynaložit. Nepředpokládá se, že by takový rodič byl natolik krátkozraký a nedbal na dostatek sociálního kontaktu svého dítěte.

Povinné je vzdělání, nikoli škola

Kořeny domácího vzdělávání přitom leží v USA, konkrétně jsou spjaty se vznikem Home Schooling Legal Defense Association (HSLDA) v roce 1983, která dodnes sdružuje a podporuje tisíce rodin. Dnes je domácí vzdělávání povoleno ve všech státech.

V Evropě jde rovněž o běžnou záležitost, s výjimkou Německa, kde domácí vzdělávání skončilo s nástupem nacismu a v současnosti je trestným činem. Známé jsou případy vězněných rodin či rodin, které pro stíhání emigrovaly, například případ katolíků Romeikenových v USA, jimž byl přes neochotu Demokratů nakonec udělen azyl. Dle amerických zdrojů existuje v Německu zhruba 400 rodin (především neněmeckých), které vzdělávají své děti tajně.

V Anglii, kde tato tradice nikdy nevymizela, je oproti Česku nutná navíc registrace na patřičném školském úřadě a odpovědnost je rozdělena mezi rodinu, školu a soud. V tamním zákoně přímo stojí, že „povinné je vzdělání, nikoli škola“.

Důvody pro odmítnutí klasického vzdělávání jsou ale všem víceméně společné: vedle důslednější mravní a náboženské výchovy je to obava ze školního prostředí a nespokojenost s úrovní školského systému.

Individuální přístup a úspora času

Počet takových studentů roste; v USA jich je okolo tří procent, tedy zhruba jeden a půl milionu dětí. Dle statistik dosahují vynikajících výsledků a mají větší šanci dostat se na univerzitu. Ač přesný vztah stanovit nelze, právě individuální přístup a efektivní práce s časem, které vzdělávání doma přináší, jsou doménou špičkových univerzit.

„Největší výhodu i zpětně vidím v tom, jakou samostatnost jsem ve studiu získala. Naše domácí výuka nefungovala tak jako ve škole. Pracovala jsem samostatně či s mamčinou pomocí, ale rozhodně jsem jen nekopírovala zápisy, které by mi učitel nadiktoval. Učila jsem se přečíst a zpracovat informace, což je dovednost, kterou jsem si brousila mnoho dalších let a domácí výuka byla určitě užitečný začátek,“ hodnotí Anna.

Koncentrace a více času na oblasti, které studenta skutečně zajímají, se zdají být největší výhodou. „V rámci učiva jsme si přizpůsobovali rozvrh a často sdružovali hodiny do větších bloků – úterý například mohlo mít matematické dopoledne a přírodovědné odpoledne. Člověk se pak mohl zakousnout do větších zajímavých projektů a nepřepínat každých 45 minut,“ podotýká Anna. „Musím samozřejmě zmínit i úsporu osobního času, díky individuálnímu přístupu jsme pracovali docela rychle a efektivně. A kdo by nechtěl vstávat o malinko později?“ dodává.

Důležitá je chuť a trpělivost

Ačkoli ani dnes domácí vzdělávání není pro každého, protože vyžaduje určité zajištění jak materiální, tak psychické, dítěti se od začátku věnuje člověk, který ho zná a kterému ono samo nejvíce věří.

„My jsme měli tu obrovskou výhodu, že maminka jednak měla možnost se nám věnovat (a trpělivost to vydržet), ale také sama měla pedagogické vzdělání. Což ovšem pro domácí výuku rozhodně není nutné, důležitá je právě ta chuť a trpělivost,“ shrnuje Anna, „celkově ať už já sama či mí sourozenci (oba bratři se doma učili také, první tři roky a druhý čtyři s tím, že ale absolvoval všech pět ročníků prvního stupně) hodnotíme domácí výuku pozitivně jako něco, co prospělo našemu přístupu ke vzdělávání a sloužilo jako dobrý start do dalšího studia.“

Bottom line: Jaký je váš názor na domácí vzdělávání? Uvítali byste ho nebo o něm budete uvažovat u svých dětí?