Vysvědčením od Eurostatu se česká ekonomika chlubit nebude

Eurostat nabídl dvě měřítka pro srovnávání mezi zeměmi. Podle obvyklejšího z nich - HDP na hlavu v paritě kupní síly – přisoudili statistici Česku za loňský rok v EU-28 sedmnáctou příčku s úrovní 80 procent průměru celého bloku.

Naše pořadí zůstalo v meziročním srovnání beze změny a ve srovnání s krizovým rokem 2009 jsme si dokonce o jedno místo polepšili předstižením Řecka. To je ale jen zdánlivý úspěch. Řecko jsme nepředstihli, Řecko samo spadlo pod naši úroveň. Ekonomické zaostávání vůči většině zemí nás naopak vzdálilo od roku 2009 průměru EU o dva procentní body.

Většině nových zemí EU se dařilo přibližovat se unijnímu průměru. To platí i pro Slovensko, jehož HDP v roce 2013 dosáhl 76 procent průměru EU, čímž výrazně stáhl někdejší ekonomický náskok Česka. Podobné relativní ztráty jako Česko utrpěly z nových zemí jen Slovinsko a Chorvatsko. Pohled ještě dále do historie dovolí formulovat obecnější úvahy o ekonomické konvergenci v rámci EU. Je nepochybné, že se relativní ekonomická úroveň nejchudších zemí Unie postupně zvyšuje. Zemím, které dosáhly úrovně 80 a více procent průměru, ale často dochází v konvergenci dech a svůj předchozí úspěch korigují. Do tohoto kontextu zapadá i příběh Česka, jehož relativní úroveň HDP vůči průměru EU se vrátila k roku 2006.

Alternativní ukazatel AIC (skutečná individuální spotřeba) , který považují někteří ekonomové za relevantnější jako měřítko ekonomické úspěšnosti, dává Česku ještě horší vizitku. Jeho relativní úroveň k průměru EU činí pouhých 72 procent, o jeden bod méně než před čtyřmi lety. Zároveň držíme v žebříčku EU-28 až 22. pozici a mezi novými zeměmi EU zaostáváme nejen za Slovinskem, ale i za Litvou, Polskem i Slovenskem. Posledně zmíněné tři země Česko předstihly během jeho recese.

Velký odstup české pozice podle AIC (72% průměru EU) proti HDP (80%) stojí za podrobnější zkoumání. AIC nebere v potaz celý HDP, ale zahrnuje jen spotřebu domácností a tu část spotřeby vládního sektoru a neziskových organizací, která je přímo transferovaná domácnostem. Jak známo, podíl soukromé spotřeby na HDP nedosahuje v Česku ani 50 procent a zůstává níž, než je obvyklé nejen na západ od nás, ale i mezi novými zeměmi EU. AIC pro Česko příliš nezvýší ani veřejné výdaje do zdravotnictví, přestože ty jsou k HDP nejvyšší ve skupině nových zemí EU a převyšují i průměr celé Unie.

Vysvětlení nízké individuální spotřeby tkví ve struktuře ekonomiky. Nízkou relativní spotřebou se vyznačují i některé vyspělejší ekonomiky jako Nizozemsko, Irsko a Rakousko. Co nás se zmíněnými zeměmi spojuje? Je to vysoký podíl firem se zahraničními vlastníky na hrubé přidané hodnotě ekonomiky. Nemalá část zisků takových firem totiž podporuje spotřebu v jiných zemích, než kde se tvoří přidaná hodnota.

K uvedenému, zřejmě nejdůležitějšímu faktoru můžeme připočítat, že Češi příliš necestují za prací do zahraničí, aby částmi svých zahraničních výdělků poslaných domů podpořili tuzemskou spotřebu. Pravda, naše země je čistým příjemcem pracovní síly ze zahraničí, zde pracující cizinci ale mají většinou podprůměrné výdělky a k domácí spotřebě příliš nepřispívají. Pozice Česka je tedy v tomto ohledu diametrálně odlišná od vývozců kapitálu jako Velké Británie a Francie, kde řada domácností spotřebovává hodnoty vytvořené jinde. Odlišná je naše pozice i od Kypru, kde k domácí spotřebě přispívají nemalou měrou bohatší cizinci.

Naším problémem ovšem není nízký podíl spotřeby na HDP, problémem je chybějící konvergence k průměru EU podle jednoho i druhého měřítka. Že by se ale mohlo blýskat na lepší časy, naznačují nejen krátkodobé signály, nýbrž i data Eurostatu. Protipoložkou relativně nízké spotřeby v českém HDP je totiž vyšší míra investic, kupříkladu ve srovnání se Slovenskem. Investice bývají příslibem budoucího růstu ekonomiky.