Hněv buddhistických mnichů

Shromáždění v Aluthgamě pořádané radikální buddhisticko-nacionalistickou organizací Bodu Bala Sena (BBS, zhruba přeloženo jako Buddhistická brigáda) konající se v neděli 15. května přerostlo v pochod vyznavačů tohoto náboženství skrze tamní čtvrť muslimů. Ti na Srí Lance tvoří asi desetiprocentní menšinu. Průvod, který se neobešel bez radikálních protimuslimských hesel, se nakonec proměnil v celkem tři dny trvající násilí, jež vyústilo ve smrt čtyř muslimů, zranění víc než osmi desítek dalších a obrovskou materiální škodu v podobě vypálených domů a krámků. Ačkoli se BBS od zodpovědnosti za incident distancovala, jen stěží lze nevidět souvislost mezi projevem jejího generálního tajemníka, buddhistického mnicha Galagody Aththea Gnanasary, a bezprostředně následujícími násilnostmi. Gnanasara se před shromážděným davem nebránil tomu, aby nevybíravým slovníkem prohlásil, že „pokud se ještě někdy nějaký muslim nebo jiný cizinec opováží dotknout Sinhálce, bude to konec jich všech“. K tomu všemu otevřeně přijal za svou nálepku extrémisty a rasisty, kterou bývá častován.

Třebaže tato konkrétní manifestace byla reakcí na útok čtyř muslimských mladíků na buddhistického mnicha, BBS by rozhodně reputaci ochránců pořádku a spravedlnosti obhájit nedokázala: hned zpočátku své existence v roce 2012 si například na konto připsala útok na dům křesťanského pastora. Není tedy s velkým podivem, že lze tuto organizaci vedenou buddhistickými mnichy nalézt například v databázi amerického Terrorism Research & Analysis Consortium, která se snaží vést záznamy o všech násilných či teroristických skupinách. Hlavním cílem BBS je pak ochrana buddhismu a homogenní Srí Lanka – nebo jak to formuloval sám Gnanasara: „Naši vládu vytvořili sinhálští buddhisté a sinhálská musí zůstat. Toto je sinhálská země, sinhálská vláda. Demokratické a pluralistické hodnoty jsou pro sinhálskou rasu smrt.“ Přitom BBS rozhodně není společenstvím, které by stálo někde na periferii vlivu. Nejen že je označována za nejmocnější buddhistickou organizaci na Srí Lance, podle některých názorů má dokonce i vazby na vládu. Tomu nahrává výpověď očitých svědků, které ve svém prohlášení uvádí David Griffiths, zástupce ředitele Amnesty International pro region Asie-Pacifik: podle nich měli policisté údajně násilí pouze přihlížet a jakkoli nezasahovat – což samozřejmě policejní orgány popírají.

Cynicky vzato nebyly tyto tři dny v kategorii buddhistického násilí ani zdaleka těmi nejhoršími. Je to jen špička ledovce skrytého pod hladinou mediálního nezájmu. Srí Lanka totiž není jedinou zemí, která má s rozzuřenými buddhisty své problémy. V lednu letošního roku mělo zahynout ve střetu mezi muslimy a buddhisty osmačtyřicet lidí – tentokrát v Myanmaru. Problematika bojů mezi těmito dvěma konfesemi je zde mnohem spletitější a krvavější, prosycená šarvátkami, jež jsou často na sebe navazujícími vzájemnými odplatami za předešlé zločiny. Ty samozřejmě eskalují ve vlnách dalšího násilí – poslední dva roky, po které konflikt v různé intenzitě trvá, přinesly přes dvě stovky obětí. I z tohoto důvodu je nesmyslné pátrat, na které straně leží v případě Myanmaru větší díl viny. Místo toho je možné sledovat, jakou roli hrají buddhističtí mniši zde.

V Myanmaru zřejmě není možné nalézt postavu, která by se dala bezvýhradně přirovnat k srílanskému Gnanasarovi. Mniši zde nepůsobí tolik jako iniciátoři útoků, vzájemné násilí obyčejně propuká vcelku spontánně v reakci na zločin příslušníků jednoho náboženství vůči druhému. Daleko spíše jsou jakýmisi katalyzátory či zdrojem legitimity násilí. Koneckonců americký religionista Michael Jerryson o nich mluví jako o „externalizovaném superegu společnosti, od kterého buddhisté očekávají, že je povede, a které je ohromnou zmocňující silou, pokud rozhodne, že násilí je v pořádku“. Nejvýraznější osobou je Ashin Wirathu, buddhistický mnich, jenž muslimy označuje jako nepřátele, kteří si chtějí Myanmar podmanit, ačkoli v této zemi tvoří jen pětiprocentní menšinu. Dosáhnout toho mají například ekonomicky, neboť jsou financováni muslimskými spojenci ze Saúdské Arábie, domnívá se mnich, který od roku 2003 až do propuštění v rámci všeobecné amnestie seděl ve vězení kvůli podněcování náboženské nenávisti. Zabránit se tomu snaží prostřednictvím Hnutí 969, které buddhisty nabádá, aby využívali služeb svých souvěrců a bojkotovali muslimské obchody, neboť jejich výdělek má být nakonec použit ke „zničení buddhistického náboženství“. Že by někoho naváděl k násilí, však mnich pevně odmítá. Mimoto Wirathu ale například podporoval návrh tehdejšího prezidenta Thein Seina na vysídlení rohingyských muslimů pryč z Myanmaru.

Případů buddhistického násilí je celá řada a dvěma zeměmi výčet rozhodně nekončí (ačkoli je zvláštní, že zrovna tyto dva státy pojí relativně nízká míra radikalizace tamních muslimských komunit). Navíc nejsou nijak novým trendem – objevují se i stovky a tisíce let zpátky. Zajímavější je ovšem položit si otázku, jak je možné, že k tomu i přes základní pacifistické teze této nauky dochází? Mark Juergensmeyer, ředitel Orfalea Center for Global & International Studies, nabízí poměrně jednoduchou, přesto vystihující odpověď: „I sebemírumilovnější náboženství mohou být zkalena hnutími spojenými s etnickou nenávistí a politickou mocí, která pak vedou k násilí.“ Podobně prozaicky to vidí i analytička serveru The Diplomat Charu Lata Hogg – v případě Srí Lanky spatřuje příčinu pouze v pragmatické potřebě sinhálských buddhistů nalézt si nový stmelující prvek poté, co byli Tamilští tygři poraženi a vytlačeni do ústraní. Zatímco někteří komentátoři jednání například BBS považují za nebuddhistické a Buddhu urážející, neboť zcela porušuje jedno z pěti základních pravidel této nauky. Již zmíněný Michael Jerryson upozorňuje, že určující je úmysl. „Záměr tvoří výjimku z pravidla o nepáchání násilí,“ tvrdí. „Pokud je násilí spatřeno jako cesta, jak ochránit buddhismus, a pakliže je tento úmysl skutečně čistý, pak se násilí stává přijatelným.“ K tomuto výčtu lze navíc doplnit, že jak v případě Srí Lanky, tak i Myanmaru je možné sledovat velice silné nacionalistické zabarvení buddhistické komunity. Jen těžko se určuje, která z identit má v konkrétním momentu silnější či určující vliv na smýšlení jedince, neboť národnost v těchto případech může být často a automaticky i synonymem pro konfesi.

Poněkud bizarní ospravedlnění násilí nabízí věrouka japonské sekty Aum Shinrikyo: podle ní je jistou formou milosti a naděje na záchranu zabít člověka, jenž shromažďuje takové množství špatné karmy, které by ho odsuzovalo k věčnému peklu. Nutno však podotknout, že označení Aum Shinrikyo jako podoby buddhismu je přinejmenším problematické, neboť se jedná o náboženskou skupinu, která eklekticky čerpala také z křesťanských nebo i Nostradamových textů. Nicméně sama sekta se za buddhistickou, respektive zen-buddhistickou považuje.

Přes toto všechno není nutné brát buddhismus jako další hrozbu, kterou je třeba zmapovat, izolovat a eliminovat, jako to mnohdy děláme v případě problémů, které to ani zdaleka nevyžadují. Případ Srí Lanky, Myanmaru a dalších zemí je jen ukázkou, jakým způsobem je možné zneužít zavedené kulturní či náboženské hodnoty a vzorce, jsou-li v dosahu charismatických vůdců, využívajících je jako mobilizační faktory pro dosažení vlastních cílů. Víra je jen nástrojem, se kterým různí jedinci mohou nakládat velice odlišně. Věřme proto i nadále, že žádné ze světových náboženství není ze své podstaty náboženstvím násilí.

Autor: David Rypel, student bakalářských programů bezpečnostní a strategická studia, mezinárodní vztahy a politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.