Pár postřehů z Číny

Když jsem se chystal na svou první týdenní návštěvu Číny, byl jsem sice naplněn zvědavostí a očekáváním, nicméně jsem se domníval, že mě v principu nemůže nic překvapit. Nemohl jsem se mýlit více.

Před téměř čtvrt stoletím, právě když u nás doma vypukla transformace, jsem se na Pittsburské universitě zaregistroval v rámci studia na kurs komparativní ekonomie. Ta se zabývala srovnávací analýzou různých ekonomických systémů a, počátkem devadesátých let, zejména otázkami jejich transformace. Přednášel ho Tom Rawski, který, navzdory svému polskému příjmení, věnoval problematice středoevropských transformací jen marginální pozornost.

Dívejte se na Čínu, tam dochází k opravdovému zlomu. Dodnes si dovedu vybavit své rozhořčení: my přestavujeme systém od samotného základu, od transformace vlastnických vztahů, zavádíme směnitelnost v řádu měsíců (tu mimochodem Číňané nemají v plné míře dodnes), a profesor Rawski se rozplývá nad umírněným zaváděním tržních prvků do čínského plánovaného hospodářství. Jaký nepoměr.

Od té doby jsem si na něj mnohokrát vzpomněl. Kdo by si tehdy, v letech 1990 a 1991, pomyslel, že hi-tech výrobky (počítače na nás tehdy mrkaly nevzhledným zeleným písmem, a hi-tech byly tehdy právě ony) budou pocházet téměř výhradně z Číny. Dokonce i přesun jednodušších výrob, jako třeba textilu, byl tehdy v počátcích. Výkony čínské ekonomiky se mezitím přesunuly z periferních stránek odborných časopisů na první stránky Financial Times a Wall Street Journalu (jedovatě musím podotknout, že nikoliv na stejnou pozici v českém tisku), a byť se přiznám k značné míře provincionalismu, prorazily i do mého jednoduchého centrálního nervového systému. Když jsem se chystal na svou první týdenní návštěvu Číny, byl jsem sice naplněn zvědavostí a očekáváním, nicméně jsem se domníval, že mě v principu nemůže nic překvapit.

Nemohl jsem se mýlit více. Moderní architektura, která se dnes staví v Číně, nemá ve světě obdoby. Srovnáme-li naše sídliště ze sedmdesátých a osmdesátých let s čínskými, vypadají ty naše jako ideál moderního bydlení. Když srovnáme výstavbu dnešní, působí ta naše jako čisté béčko (v lepším případě). Největší šok však pro mě připravily čínské státní dráhy. První rychlodráhu postavili Číňané pro olympiádu v roce 2007. My jsme začali s výstavbou rychlostních koridorů v polovině devadesátých let, tendr na Pendolina byl vyhlášen v roce 1995. V Číně dnes provozují nejrozsáhlejší síť rychlodrah na světě. U nás se dostaneme do Ostravy maximální rychlostí 160 km/h, v Číně snížili z bezpečnostních důvodů rychlost na pouhých 309 km/h. A to raději nebudu hovořit o čistotě nádraží a dochvilnosti.

Před Čínou pochopitelně stojí řada problémů. Jedním z těch, se kterým jsme se vypořádali nepoměrně lépe. Zejména s ekologií. Účastníci mise do Číny měli štěstí, počasí bylo slunečné a bylo mírně větrno. Avšak i za těchto podmínek byl smog vidět i cítit tak, jako u nás při inverzi. Čínu také teprve čeká řešení problému důchodového zabezpečení, přičemž, vzhledem k letité politice jednoho dítěte, narazí na demografický problém stárnoucí populace. A prudká úvěrová expanze čínských bank napovídá, že nebude ušetřena ani problémům se špatnými úvěry. Richard Krpáč, nový generální konzul ČR v Šanghaji, šance Číny vypořádat se s existujícími a vznikajícími problémy shrnul lapidárně: Jestliže je klíčem k úspěchu v moderním kapitalismu tvrdá práce, nemám o budoucnosti Číny pochybnost.

Oproti nám disponuje Čína obrovskou devizou. Minimálně valná část Číňanů, ekonomicky aktivní městské obyvatelstvo, se má rok od roku lépe a pevně věří, že tomu tak bude i nadále. Není ostatně divu: nedávná historie Číny, od opiových válek, nepokojů a revoluce v upadajícím císařství přes občanské války republiky a japonskou okupaci až po kulturní revoluci, neposkytla lidem tak dlouhé období prosperity a růstu, kterému se země těší posledních třicet let. Existuje poučení, které si z Číny můžeme vzít? Určitě. Méně remcat a více pracovat.