Spor o znásilnění

Přišlo léto, s létem krátké sukně a s nimi série článků o znásilnění, třeba tady, tady nebo tady. Tím vším ovšem teprve začíná zajímavý argumentační střet, kterému se chci věnovat v tomto blogu.

Co se psalo

V odkazovaných článcích se objevila řada obnošených rad, jak ženy mohou snížit pravděpodobnost znásilnění:

„Neměla by chodit o samotě uličkami…“; „Žena se může pokusit mu namluvit, že například trpí nějakou pohlavní chorobou…“; „… na koleje vracet ve skupinkách.“; „(…) Nesmíme opomenout osobní odpovědnost jedince“ (myšleno potenciální oběti).

Vedle toho se v článcích objevily také faktory, které údajně znevýhodňují oběti znásilnění nebo sexuálního násilí: alkohol, vyzývavé oblečení, ekonomická závislost na pachateli, záznam v trestním rejstříku. (Až později vyšlo najevo, že se tím myslí faktory znevýhodňující oběti v očích soudů.)

Články každopádně vyvolaly ostrou kritiku na sociálních sítích z pozice, kterou budu označovat za feministickou:

„Milé lidovky.cz, jste vedle, jediná věc, která znevýhodňuje oběti znásilnění, jsou násilníci a další zmrdi jako vy, co hází vinu za útok na oběť.“

„[N]emáte čistý trestní rejstřík, tak si zasloužíte díru v punčocháčích, asi tak.“

 „Tenhle přístup prostě nakládá celou vinu na oběť. Jako kdyby agresor prostě neměl jinou možnost, než jí něco udělat, když je např. vyzývavě oblečená nebo opilá.(…)“

Neutrální varování, nebo přehazování viny?

Poslední citace dobře ilustruje argumentační pozici feministek, na kterou navazuje minimálně na první pohled zcela racionální proti-pozice: Jakým způsobem totiž články, které informují o radách policistů a jiných odborníků, hází vinu na oběť? Možná je otravné, jak často se podobné články objevují, ale stejně tak se objevují články, jak se vyhnout phishingu, jak se nenechat nachytat na podomní prodejní akci nebo jak zbytečně neusnadňovat zlodějům vykradení bytu, když člověk odjede na dovolenou. V těch se také explicitně nepíše, že vinu nese samozřejmě zloděj/podvodník, protože se má za to, že je to samozřejmé. Možná podobné varovné články vznikají prostě proto, aby děti čas od času poučily svoje stárnoucí rodiče, že nemají nic podepisovat navoněným podomním prodejcům, kteří jim dají oběd„zadarmo“, a aby rodiče poučili dospívající dcery (a klidně by mohli i syny), že je lepší vracet se večer ve skupině a raději obejít park. Nikdo na nikoho nehází vinu, jen radí, jak se vyhnout riziku. Mají tedy feministky pokřivený pohled?

Není to tak jednoduché. Dovolte mi malou odbočku. V kriminologii, vědě zabývající se – ve zkratce – původem zločinu, se dlouhou dobu pátralo po uspokojivém vysvětlení, proč se lidé dopouštějí kriminality. Protože hledání odpovědi se stávalo stále více akademické a méně srozumitelné veřejnosti, našla si cestu na svět tzv. administrativní kriminologie, která rezignovala na vysvětlování hlubších příčin zločinu, ale zaměřila se na jediné: Jak zločinu zabránit. Orientace na praxi a prevenci vedla k postupnému nárůstu důrazu na osobní odpovědnost jedince, tj. potenciální oběti. Opatrnost je totiž efektivní. Díky svému praktickému zaměření si administrativní kriminologie našla cestu k politikům a policistům, jejichž prací nemělo napříště být jen honění zločinců, ale také varování veřejnosti před chováním, které je potenciálně rizikové.

Skvělý koncept, nebo ne?

Jenže právě zde se skrývá nenápadné riziko. Když naletíte na nový druh podvodu, měli jste smůlu, že jste narazili na padoucha. Když naletíte na podvod, o kterém se už deset let mluví, jste za blbce. Stud vlastně vytváří skvělý tlak na přijetí „osobní odpovědnosti“ a možná pak podvod ani nebudete hlásit. Málokdo by asi zpochybňoval, že je to přijatelná cena za varování veřejnosti.

V případě znásilnění se hraje se stejnými kartami, ale v sázce je víc. Znásilnění samo o sobě je samozřejmě mnohem osobnější útok než útok na bankovní účet nebo podvod. Pro oběti je už tak obtížné ho nahlásit, takže mluvit zde o osobní odpovědnosti oběti opravdu je něco jiného a je třeba mnohem více vážit slova než u ostatní kriminality. To by měl vzít v potaz každý policejní mluvčí. Zároveň to samozřejmě neznamená, že by policisté (nebo novináři) nemohli radit, jak znásilnění předcházet, nicméně je třeba vyhnout se při tom byť neúmyslnému a nevyřčenému přenášení části viny na oběť. Logická ekvivalence mezi nabádáním k opatrnosti ve vztahu k podvodníkům a ve vztahu ke znásilnění platí v analytické rovině, ale praktické provedení musí vycházet z poznání o tom, čím oběti znásilnění procházejí. Společnost, která vynaloží zvýšené úsilí na ochranu žen před znásilněním, není jen feministická, ale také gentlemanská.

Jestli máte pořád dojem, že není nic špatného na tom jednoduchým článkem, jako jsou ty tři v úvodu, upozornit na rizikové faktory znásilnění, vidíte to možná podobně jako já. Ty články nejsou hrozné a skoro určitě nejsou vedeny špatným úmyslem, spíše naopak. Přesto je dobře, že se argumentační konflikt odehrál. Bez konfliktu by totiž všechny aspekty problému těžko vypluly na povrch.

A když už jsme u toho konfliktu, přidám ještě jeden citát ze sociálních sítí.

„Na těhle diskusích mě vždycky strašně fascinuje, jak intenzivně se do nich zapojují muži...“

Blog čtete i kvůli této větě, která mě trochu vyprovokovala, abych se do diskuse zapojil. Znásilnění je genderové téma, takže je přímo potřeba, aby se k němu ve veřejném prostoru vyjadřovali muži i ženy. Nerozumím, proč tento argument, který v obecné rovině feministické hnutí dlouhodobě prosazuje, tolika feministkám v konkrétních případech stále uniká, nebo ho dokonce napadají.

Pozn.: Citáty ze sociálních sítí uvádím jako anonymní, protože mají jen ilustrovat typologii argumentů. Pokud by někdo svůj citát poznal a chtěl uvést jméno, stačí mi napsat vzkaz a jméno doplním.