Nekonečná důchodová sága aneb nejdražší kurz ekonomie pro politiky

Je polovina roku 2014. Český stát za pět měsíců letošního roku vyplatil více než 150 miliard korun na důchodech, vloni to za celý rok bylo 380 miliard, o 50 miliard více, než kolik stát vybral na důchodovém „pojištění“ a zhruba 10% českého HDP.

A to je ještě ta dobrá zpráva. Zatímco dnes žije v Česku zhruba 1 a půl milionu lidí starších 65 let, za 10 let to bude přes 2 miliony, do roku přibude další půl milion a někdy okolo roku 2050 bude lidí nad 65 let 3 miliony. To je dvojnásobek dnešního stavu, přičemž celkový počet obyvatel této šedivějící republiky bude stále zhruba stejný.

Jak asi si může země s takovým výhledem namlouvat, že bude schopná udržet slušné příjmy starších lidí, když dnes představují státní důchody až  98% příjmů lidí v důchodovém věku? Z důchodového připojištění, neboli našeho 3.pilíře, v kterém si na důchod spoří téměř 5 milionů účastníků? To zcela určitě ne, neboť průměrně si lidé spoří jen o něco více než 500 korun měsíčně, což by jim stačilo na přilepšení k důchodu maximálně o tisícovku měsíčně. Většina účastníků však nebere důchodové připojištění ani trochu jako způsob řešení jejich příjmů v důchodu a naspořené prostředky si vybírá jednorázově, pokud možno okamžitě po vstupu do důchodu. Celý systém nás všechny navíc stojí 7 miliard ze státního rozpočtu, takže cokoliv si našetříme, musíme zase zaplatit na vyšších daních.

Předchozí vláda si alespoň na rétorické úrovni tento problém uvědomovala a schválila opatrnou důchodovou reformu, kdy umožnila lidem vyvést ze státního systému malou část povinných odvodů a spořit si ji na důchod, výměnou za snížení již tak nízkého státního důchodu v budoucnosti. Reforma to byla velmi opatrná, ne úplně dobře vymyšlená, ale alespoň vedla správným směrem. Jak dopadla dnes už víme.

Do druhého pilíře důchodového systému vstoupilo 90 tisíc lidí, ze zhruba 4 milionů oprávněných obyvatel České republiky. Těmto 90 tisícům odvážným se nová vláda chystá našetřené 2 miliardy zase vzít. Dělá to přitom z důvodů spíše ideologických, protože nízká účast ve třetím pilíři znamená minimální ztráty pro státní důchodový systém a naopak rušení dobrovolného třetího pilíře bude právně dost komplikované. To zřejmě nyní zjistil i ministr financí, který se doposud o důchodovém systému nevyjadřoval, ať už proto, že to nepovažoval za důležité nebo protože v tom neviděl žádný politický prospěch. Je už ale pozdě: vláda je rozhodnutá, peníze možná vrátí do státního systému, možná převede do třetího pilíře, ale žádnou „privatizaci“ našeho důchodového systému nepřipustí!

Takže po dvaceti letech diskusí o důchodových reformách stojíme stále před tím stejným problémem: systém vymyšlený v 50. letech minulého století v západní Evropě a námi zkopírovaný v 90. letech, nebude schopen zajistit slušné důchody stále rostoucímu počtu důchodců, aniž by přitom zruinoval tenčící se počet zaměstnaných lidí. Stejný problém mají všechny země v Evropě a žádná se s ním důsledně nevypořádala. Náš přístup byl zatím odsouvat problém do budoucnosti a snižovat budoucí důchody především oddalováním věku pro odchod do důchodu a zpřísňováním kritérií pro přiznání důchodu. Díky těmto opatřením je český státní důchodový systém v menším deficitu než řada jiných v Evropě. Stávající pravidla našeho důchodového systému ale také znamenajíí, že průměrný muž narozený v roce 2008 odvede do důchodového systému zhruba trojnásobek toho, co mu stát vyplatí na jeho důchodu. U průměrné ženy je to „jen“ asi dvojnásobek.

 Je překvapivé, jak stoicky akceptuje drtivá většina obyvatel takový systém, vybudovaný ve jménu „zabezpečení ve stáří.“ Jak ale ukazuje neúspěšný experiment s druhým pilířem, je pravděpodobné, že takový systém odpovídá názorům lidí v České republice, kteří neochvějně dávají přednost vládou kontrolovanému důchodovému systému před „nejistotou“ soukromého zajištění pro stáří. Je to součást širšího paradoxu: Češi nevěří skoro ničemu, rozhodně ne finančním institucím, ani domácím politikům, určitě ne Evropské unii. Ale přes všechnu tuto skepsi posílají státu 28% svých mezd každý měsíc. Státu, který jim víceméně otevřeně říká, že tyto peníze okamžitě utratí, nic neodloží stranou na budoucí důchody, naopak ještě si půjčí.

Jako malé děti tedy stále věříme, že dobrotivý král (naši politici, které jinak tak nesnášíme!) nakonec mávne kouzelnou hůlkou a problém za nás nějak vyřeší a chybějící stovky miliard odněkud vyčaruje. Že takový postoj veřejnosti vyhovuje politikům s krátkodobým horizontem uvažování je více než zřejmé. Založí další komisi a na čtyři roky je vystaráno. A dluh mezitím roste…

Vyšlo v Hospodářských novinách koncem června 2014 (ale mohlo to vyjít úplně kdykoliv za posledních 15 let...)