Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

V přírodě existují tři hlavní typy symbiózy: mutualismus, ve kterém mají obě strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi (dlouholetý duchovní vůdce Hamásu a hlavní teolog a obhájce jeho teroristických metod – pozn. překl.) sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála (současný exilový vůdce Hamásu – pozn. překl.) na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny (Šejch Jásín si odpykával doživotní trest v izraelské věznici, přičemž jedním z důsledků nezdařeného atentátu bylo, že ho pod tlakem Jordánska musel Izrael propustit – pozn. překl.). A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona, nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arcinepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: Zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Na rozdíl od toho, co nedávno prohlásili izraelští mluvčí v posledních dnech – snad aby přesvědčili sami sebe – ani příměří a ani omezené pozemní operace Hamás neoslabí ani neponíží, ale spíše posílí a postaví do vítězné pozice – tedy alespoň v logice norem, kde slabost je síla a smrt nevinných ho jen učiní silnějším. Jedinou možností jak se vyhnout takové situaci by bylo, kdyby se Izrael rozhodl „useknout hadovi hlavu" tím, že odstraní vojenské a politické vedení Hamásu úplně, jak navrhovali někteří včetně bývalého ministra obrany Šaula Mofaze. Netanjahu se však zdráhá provést takový náročný a drahý podnik, který by si vyžádal řadu izraelských životů a dostal by Izrael pod ještě silnější mezinárodní tlak než dosud.

Kdyby byl Netanjahu více ambiciózní, zváží předání Gazy bez Hamásu palestinskému prezidentu Mahmúdu Abbásovi, avšak takový odvážný a riskantní krok by – a to i v případě úspěchu, pravděpodobně zvýšil tlak na Netanjahua k dosažení dvoustátního řešení, což by však jeho pozici oslabilo. Bez tohoto kroku by byly vyhlídky Gazy bez Hamásu značně deprimující – buď by izraelská armáda musela znovu sáhnout k okupaci, nebo by se Gaza propadla do chaosu a násilí gangů a milicí typu ISIS.

I ty nejlépe připravené plány lovu myší neskončí často podle našich představ, jak napsal svého času básník Robert Burns. Avšak v antagonistických vztazích mezi Izraelem a Hamásem může být nahrazeno „často“ za „vždy“: Zákon nezamýšlených důsledků se v tomto případě stane axiomem. Není třeba obviňovat obsedantní konspirační teoretiky, kteří vyvozují, že taková série není nahodilá, a kteří jsou přesvědčeni, že Izrael a Hamás opětovně spolupracují na machiavelistickém plánu, ve kterém se obě strany neustále učí lépe chodit – a to ke vzájemnému prospěchu.

Originál: Catch-22 in Gaza: How Israel always winds up as Hamas’ best friend

Autor: Chemi Shalev

14. července 2014, deník Haaretz

přeložil Marek Čejka

Další články o kontextu vztahů mezi Izraelem a Hamásem: 

• Izraelská podpora vznikajícímu Hamásu byla velkou chybou, říká izraelský odborník
• Zahánět čerta luciferem - USA, Izrael a nekonzistentní postoj Západu k radikálním islamistům