Diskuse o Kvitové a armádě ČR je indikátorem nedůvěry občanů ve stát

Česká společnost žije nyní dvěma spory dvou světů – sportu a armády. Tedy, zda obcházet placení daní v ČR legální cestou, a zda mají čeští vojáci v Afghánistánu vůbec být.  Bez ohledu na to jakou stranu sporu kdo preferuje v těchto sporech, spojuje je jedno – absence důvěry občanů ve vlastní stát. Promluvy v těchto diskusích totiž nejsou jen cestou do duší diskutujících, jsou i zprávou o současné české společnosti. Zprávou, kterou z jiné strany známe z periodických výzkumů veřejného mínění.

Daně a armáda v rukách demokratického státu jsou historickým výdobytkem evropské společnosti, jsou vírou v to, že funkce chránit své občany před nebezpečím (ať již válkou či bídou, nově ekologickými a sociálními riziky) zvládne lépe stát než feudál.  A to také proto, že je to demokratičtější, tudíž rozumnější a spravedlivější než jakkoliv osvícený absolutismus. V evropské verzi taktéž převládl názor, že podstatným rizikům nelze čelit jinak než společně. Nízká volební účast v evropských volbách je indikátorem rezignace na tento směr.

Od roku 1989 uplyne letos čtvrt století, což je více času než doba trvání První republiky. Nedůvěra v cokoliv státního, v tomto případě v poslání daní a armády, to už nejsou bolesti komunismu, ale porodní bolesti devadesátých let a akutní bolesti současnosti. Let daňových úniků, jejichž sumy jsou řádově jinde než ty, o které jde u Kvitové. Let divoké reformy armády, se všemi těmi zlatými a bohužel i nefunkčními padáky. Současnosti, ve které střední třída bojuje s pocitem, že nestačí vydělávat tolik, co ta vyšší rozkrádá, třeba i  v armádních tendrech. Nedůvěra ve stát je jistě posilována i tím, že není schopen garantovat ani kvalitu potravin, a že liknavost v dohledu nad výrobou alkoholu vedla k obětem na životech.

Sociologické výzkumy hovoří jasně, důvěra v řadu institucí státu klesá, lidé hledají vlastní strategie, jak stát obejít - a berou je za normální a funkční do budoucnosti. Poslední bašta důvěry v politiku, i když to tak v Praze nemusí vypadat, je komunální úroveň. Jak uspějí politicko-ekonimické elity devadesátých let (a jejich politické projekty), jimž současná diskuse o (ne)placení daní a (ne)funkci armády vystavila účet, to bude nejdůležitějším přispěním k vyrovnání se s minulostí a budování státu 21. století.