Projev Vladimira Putina

Úterní zasedání Bezpečnostní rady státu, jinak poradního orgánu ruského prezidenta, bylo přeci jen specifické. Zatímco všechna ostatní zasedání, kterých je do roka kolem dvaceti, se obvykle odbudou krátkou zprávou o tom, že se tato akce konala, popřípadě poměrně sterilním výstupem zajímajícím leda tak bezpečnostní analytiky, tentokrát vypadala situace jinak. Den před konáním zasedání bylo oznámeno, že prezident pronese závažnou řeč. To ihned zavdalo ke spekulacím o povaze této řeči, které sahaly až po možné vyhlášení války Ukrajině. Nic z toho se přitom nestalo.

Oproti těmto očekáváním prezident Putin přednesl projev, který byl spíše programovým prohlášením. Už začátek projevu „ruské suverenitě a teritoriální celistvosti bezprostředně vojensky nic nehrozí“ zní poměrně paradoxně. Pokud nic nehrozí, není přeci nutné to oznamovat. Vladimir Putin nicméně pokračoval, když uvedl, že ve světě dnes zní hlavně ultimáta a že země, které si chtějí jít svojí vlastní cestou, jsou destabilizovány, jako se to stalo na Ukrajině, kde byl legitimní prezident svržen protiústavním pučem a kde je mínění části obyvatelstva potlačováno silou (celý projev lze najít na http://www.kremlin.ru/news/46305).

Vladimir Putin ve druhé části mluvil o snaze rozvrátit vnitřní strukturu státu, ovládnout ho v rozporu s mezinárodními normami a navzdory demokratickému procesu voleb. Pominu zde, nakolik kdo destabilizuje situaci na Ukrajině, nakolik se kdo opírá o fašistické síly (mimochodem, slovo „fašismus“ i v těch nejbizarnějších výkladech létá v internetových diskusích ze všech stran bez hlubšího zamyšlení nad jeho obsahem). „Zasvěcených“ diskutujících k těmto otázkám bude jistě více než dost, a raději tak diskusi přenechám jim.  

Není žádným tajemstvím, že ruská interpretace situace na Ukrajině se radikálně liší od dominantního vnímání na Západě. Pro Rusko jsou ukrajinské události jen dalšími ve sledu obkličování Ruska ze strany USA a jejich spojenců. V tomto duchu jsou události podávány, a v tomto duchu je i obyvatelstvo přijímá. Vladimir Putin tak vystupuje jako bojovník proti tomuto nátlaku ze strany Západu. Tak lze chápat jeho slova o nutnosti posílit vojenskou moc Ruska, a to včetně Krymu a Sevastopolu, tváří v tvář růstu sil NATO na ruských hranicích. Rusko tak podle něj musí posílit svoji armádu, aby dokázalo čelit hrozbám suverenitě, které v budoucnosti mohou přijít.

Výraznou linií jeho projevu se stalo varování před vnitřní slabostí státu. Právě slabé a rozvrácené státy jsou podle něj nejvýrazněji vystaveny zahraničnímu tlaku a takzvaným barevným revolucím, podle prezidenta Putina státními převraty financovanými zvenčí. Jak sám řekl, v Rusku se nic takového nestane. Nezůstalo ale jen u slov, protože bylo podepsáno hned několik zákonů, které v jeho vidění posilují státní moc. Jedním z nich je zákon o boji proti separatismu, který stanovuje vysoké tresty (až pět let odnětí svobody) za separatismus, a to včetně jeho propagace. Samozřejmě že se daná situace nejvíce týká Krymu, kde se automaticky neuznání právoplatnosti připojení Krymu k Rusku stává separatismem. Vedle toho posílil svoji kontrolu nad Radou federace, do které nově může být až deset procent členů přímo jmenováno prezidentem.

Prezident Putin tvrdil, že nenastane žádné utahování šroubů, mluvil dokonce o spolupráci s občanskou společností. Zde je ovšem nutné rozlišit mezi západním chápáním občanské společnosti, založené na svobodné činnosti nezávislých organizací, a chápání Vladimira Putina, který občanskou společnost chápe jako státem organizovanou do Komory veřejnosti (Obščestvennoj palaty). Sdružení, která se tomuto modelu vymykají, jsou označována za zahraniční agenty (takto bylo v posledních dnech označeno například sdružení Memorial). Některé nevládní organizace označil za přímé vykonavatele ekonomického tlaku na Rusko, respektive snahy jej rozvrátit. A právě ekonomika se musí, podle Vladimira Putina, stát bezpečnou před vlivem ze zahraničí. Zajímavostí v této „zahraničněpolitické“ části byla i pasáž o vztahu suverenity a účasti v integračních uskupeních. Nakolik se týká Eurasijské unie, se lze prozatím jen ptát. Jisté ale je, že se jedná o reakci na hrozby sankcemi i jejich reálným provedením (politické vlivy v ekonomice) i na zpomalení poptávky po ruských surovinách v Evropě (ekonomické vlivy).  

Otázkou také je, proč byl „zásadní“ projev načasován tak, jak byl načasován. Zde mohu jen spekulovat, ale vysoce pravděpodobně lze hledat vztah k ukrajinským událostem. Současný ruský prezident investoval velkou část politického kapitálu (vzhledem k vybavení vojáků v první fázi bojů, účasti čečenských bojovníků atd. se zdá, že nejen politického) do úspěchu ozbrojenců na východě Ukrajiny. Ria Novosti zcela nepokrytě zařadila rubriku „Události na Ukrajině a v Novorusku“, její odstavec „co se stalo na Ukrajině a v Novorusku“ mluví o odporu místních občanů proti potlačování jejich práv. Obecně tak Rusko poskytuje propagační a politickou podporu (byť bez oficiálního uznání), vojenskou s vysokou mírou pravděpodobnosti. V současné době ale prokyjevské síly vytlačují takzvané separatisty z jejich center, přičemž jejich celková porážka je pravděpodobná. Projev tak mohl sloužit jako příprava na novou situaci, „zakopání se na nových pozicích“.

Nakonec ještě téma, kterému jsem se chtěl vyhnout, protože v poslední době se vyrojilo odborníků na něj víc než dost. Otázkou je, jakou roli mohlo hrát sestřelení malajsijského letadla v projevu Vladimira Putina. Samozřejmě že jej neponechal stranou. Mluvil o tom, že Rusko vyvine veškerý možný tlak na ozbrojence, aby umožnili vyšetřování, to samé ale požadoval i od Západu vůči Kyjevu. Rusko doposud zastává verzi, že letadlo mohla sestřelit ukrajinská armáda (s tím, že k tvrzení, že to ona byla, se přímo neodhodlalo). Celkově se ale zdržel výraznějších komentářů k události, snad jen s tím, že v době, kdy odevzdávali ozbrojenci černé skříňky malajsijským představitelům, ukrajinské síly útočily na Doněck. Zde je ovšem nutno zmínit, že Doněck se od Torezu, kde došlo k dopadu letadla, nachází ve vzdálenosti větší než 40 km, kterou určil ukrajinský prezident Porošenko jako hranici zóny bez bojů.

Ačkoli se tak mohlo zdát, že projev Vladimira Putina míří ven z Ruska a byl tak i částečně interpretován, jeho hlavní dopad měl být dovnitř Ruska. Rusko podávalo svému obyvatelstvu události na Ukrajině jako odporu místních obyvatel vůči protiústavnímu puči placenému ze strany Západu, porážka ozbrojenců by tak byla dalším krokem v obkličování Ruska. Mohla by ukázat na slabost Ruska (Vladimir Putin nedokázal ochránit pokojné obyvatelstvo Donbasu před kyjevskými „fašisty“). Prakticky tak naznačil další uzavírání Ruska před zahraničím, a to jak v oblasti domácí politiky, tak i ekonomické, vojenské, ale částečně i zahraniční.