Když se v Holandsku zastavily větrné mlýny

Státní vlajky jsou spuštěny na půl žerdi. Ve čtyři hodiny odpoledne se na minutu zastaví život v celé zemi. Holandsko vyhlásilo na středu 23. července Den státního smutku jako symbol úcty obětem leteckého neštěstí nad územím Ukrajiny. Ani zřícení letadla El Al nad sídlištěm na předměstí Amsterdamu s desítkami mrtvých nebo tragédie 11. září 2001 nevedly k vyhlášení národního smutku.

Naposledy byl vyhlášen státní smutek před 62 lety, při úmrtí královny Wilhelminy. Holandsko je totiž jaksi střízlivé i v prožívání smutku. Tragická událost minulých dnů však způsobila nezvyklé semknutí národa. Minuta ticha se ve středu držela všude. Ve čtyři hodiny se na minutu zastavily vlaky, autobusová a letecká doprava, taxíky a MHD. Přerušila se soudní zasedání. V obchodech a restauracích se v té chvíli neobsluhovalo, dokonce i na koupalištích letně přeplněných kempinků bylo na moment ticho. Svaz dobrovolných mlynářů vyzval k zastavení 1200 větrných mlýnů, lopatky v pozici, která vyjadřuje smutek. Nejen na úřadech, ale i na rodinných domech visí vlajky na půl žerdi. V národní televizi se nevysílají celý den reklamy a program je přizpůsobený náladě, která v zemi panuje. Ve středu odpoledne byly statisíce lidí svědky obřadu, který nemá v historii země obdoby. První část rakví byla z eindhovenského letiště s příslušnou pietou převezena k identifikaci na vojenskou základnu ve městě Hilversum.

Krásná mladá holka, absolventka fakulty Letecké a kosmické techniky v Delftu, kterou znáš od vidění a málem jí závidíš, jak se jí vše v životě daří, už nežije. Kamarád synovce, který se poprvé v životě vydal na velkou cestu, už nežije. Dva internisté z amsterdamské fakultní nemocnice už nežijí. Holandsko je malá země a při počtu zahynulých, který se blíží dvěma stovkám, zná skoro každý přímo nebo nepřímo někoho z obětí.

Neštěstí se stávají, ale toto neštěstí má znaky neskutečné absurdity. Lidé, kteří neměli nic společného s konfliktem na Ukrajině, mnozí snad ani netušili, že jejich letadlo přelétá nad zemí ve stavu občanské války, zaplatili svým životem. Záběry v televizi a zpravodajství byly v tyto dny neuvěřitelně drásající. Mrtvá těla a rozervané kusy letadla. Záběry maskovaných mužů, štěkajících rozkazy. Dětské leporelo s prvními holandskými slovy. Snůška nalezených tmavočervených holandských pasů. Vagony s obětmi, odstavené několik dnů na nádraží v jakési ukrajinské díře, o níž nikdo doposud neměl zdání. A k tomu obviňování, politické machinace a nelidská lhostejnost dotyčných, kteří neštěstí ať už přímo nebo nepřímo mají na svědomí.

O to větší je kontrast s dnešním obřadem. Na letišti v Eindhovenu přistávají dvě nákladní letadla, holandské a australské, s prvními 40 rakvemi. Do pátku pak budou následovat tělesné pozůstatky všech téměř tří stovek obětí této tragédie. Do posledního pohybu je vše režírované tak, aby se aspoň teď, dodatečně, dostalo respektu všem obětem sestřeleného malajsijského boeingu. Jedna za druhou se stěhují rakve do připravených pohřebních aut, za úplného ticha, před očima pozůstalých a také královského páru, premiéra, ministrů, belgického prince a dalších důležitých a méně důležitých potentátů.

Pozůstalí si nepřejí být filmováni, a tak jsou za zástěnou. Na konci obřadu se objeví v nejasném záběru mladá žena, která pravděpodobně neplánovaně oslovuje ministra zahraničních věcí Timmermanse. Ten ji na moment obejme, když se zjevně zlomila v slzách. Vzápětí je to odcházející Timmermans, kterému se dostává útěchy od kolegyně, ministryně obrany. Tady nevidíš politiky, ale obyčejné lidi, kteří spoluprožívají smutek a tragiku absurdního neštěstí. A všechny nás obchází mráz.