Pokud někteří propalestinští demonstranti přikročí k antisemitismu - jako třeba při nedávných protestech na podporu pásma Gazy v Německu či Francii -, diskreditují nejen sami sebe, ale především celou kauzu, za kterou bojují.
Určitě si nemyslím, že by podobné smýšlení bylo příznačné pro většinu z nich. V některých evropských zemích jsou však útoky hlavně islámských extremistů na lidi židovského původu a různé židovské instituce stále častější, a to dokonce bez jejich jakékoliv vazby na Izrael (pro pořádek: v Evropě stoupají s posilováním populistické pravice i útoky na muslimy, které však v očích mnoha Evropanů nemají takovou závažnost a není jim ani přikládána taková pozornost médií).
Jeden bizarní incident za všechny: v Amsterodamu tak například došlo před rokem k útoku muslimského radikála na antisionistického rabína, který v očích onoho muslima splňoval všechna jeho domnělá "kritéria," protože vypadal asi přesně jako Žid z antisemitských karikatur, které znal - avšak o rabínově smýšlení nevěděl ve skutečnosti vůbec nic. V řadě případů jde skutečně o úmyslný rasismus. Jindy však může hrát roli i fakt, že mnozí dnes už nejsou schopni rozlišit mezi Izraelci a Židy a jiní zase mezi islamisty a Araby, Palestinci a muslimy atd. Nic z toho neopravňuje k nenávisti a násilí. Z podobné "logiky" však řada dnešních útoků a nenávistných textů vzniká.
Některé skupiny, ať už etnické, náboženské či politické, tuší, že čin často omezené skupiny extremistů z jejich tábora bude vztahován kolektivně na celou jejich skupinu. V historii střední Evropy se o podobné stigmatizaci často přesvědčili Židé (používám velké písmeno, neboť judaismus není jen vírou, ale může být považován za etnicitu, podobně jako v kontextu Bosny "Muslim"), Romové a v jiných částech světa to mohli být třeba černoši, katolíci, protestanti, muslimové atd.
U tak citlivého tématu, jako je izraelsko-palestinský konflikt, by měla každá ze skupin jednostranných stoupenců tušit, že jakákoliv jejich chyba bude vděčná pro jejich kolektivní stigmatizaci stranou druhou, čemuž dnešní svět liberálních sociálních médií jen nahrává.
Pro řadu Arabů a muslimů je však slovo "sionismus" dnes jen nadávka, aniž by reflektovali, že je to jen jiná variace nacionalismu, než v kterou věří oni sami (třeba v palestinský nacionalismus). Celou věc neulehčuje ani fakt, že Izrael sám používá označení "židovský stát," ač je založen hlavně na myšlenkách původně sekulárního, levicového a často proti tradičnímu judaismu zaměřeného nacionalismu, který však v průběhu novodobé historie stále více získával i židovské náboženské zabarvení.
Navíc je více než 20 % občanů židovského státu arabského etnického původu a muslimského vyznání a měli by být s Izraelci židovského původu rovnoprávní. Lze vůbec nějak zobecnit, jak oni mohou chápat svoji identitu ve vztahu k sionismu?
I v samotném Izraeli není vztah mezi termíny "Izraelec" a "Žid" po desetiletí vyjasněný.
Kauza katolíka bratra Daniela, který byl halachický Žid, například vytvořila v roce 1962 slavný precedent pro zamítnutí o žádost izraelského občanství navzdory židovskému původu. Jindy zase vyvolaly v Izraeli spory případy nabytí občanství po přestupu k judaismu, které sice proběhly před rabínem, ale nikoliv ortodoxním. A v dalších nejasnostech by bylo možné pokračovat.
Není ale zcela jasné ani chápání pojmu "Palestinec". Něco zcela jiného znamenal pojem až do roku 1948, kdy byl "Palestincem" každý Žid, muslim, křesťan či zenbuddhista, který disponoval cestovním dokladem britského mandátu Palestina.
Dnes však pojem "Palestinec" jinak chápe sekulárnější proud kolem Fatahu, který v Palestincích vidí politickou jednotu hlavně palestinských muslimů a křesťanů - kde ale nehraje náboženská otázka prvořadou roli.
U hnutí "Hamás" je koncepce palestinské identity jednoznačně postavena na islámu, kde sice i ostatní náboženství mohou být přítomna, ale pouze v jeho stínu.
A doplnit by šla třeba i identita malé skupinky "palestinských Židů" z Jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Přestože jsou marginální a pro mnohé bizarní komunitou (o které navíc nemá povědomí ani mnoho Palestinců na Západním břehu a v Gaze), mohou i oni dobře zdůvodnit, proč se vnímají jako Palestinci.
Cítíte se po přečtení tohoto článku poněkud zahlceni informacemi?
A co pak čekat od pochopení tak složitých problémů lidmi, kteří přijdou ve čtyři hodiny z práce a po zhlédnutí zpráv vyrazí demonstrovat za Izrael či Palestinu, protože jim pro ně "hoří jejich srdce"…?
p.s. Já na poslední otázku jednoznačnou odpověď nemám. Jen vím, že ať už bych se narodil v Gaze nebo v některé z židovských osad, případně tam měl rodinu, moje současné postoje a činy by byly zřejmě dost odlišné od toho, co si dnes myslím. Stejně tak solidarita (a "srdce") velké části současných Židů s Izraelem a muslimů s Palestinou je dle mého názoru pochopitelná.
Další aktuální články o Izraeli a Palestině i Blízkém východě jako celku najdete zde.
Přidejte si Hospodářské noviny mezi své oblíbené tituly na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist