Dva druhy populismu

V následujícím textu se pokusím ukázat, že pod termín populismus může označovat dva různé jevy, často dokonce jevy opačné ve smyslu politického myšlení i politické praxe. Určitý typ populismu je hoden pohrdání (označovat jej za nebezpečný je silně nadsazené), zatímco jiný populismus je prospěšný a dost možná dokonce nutný pro udržení občanských svobod a dalších podmínek potřebných pro normální slušný život.

Pro zjednodušení budu první druh populismu nazývat Gotwaldovský populismus (podle prvního „dělnického prezidenta“), ten druhý burkovským populismus (to jsem blíže vysvětlil zde).

Gottwaldovský populismus je založen na pohrdání obyčejnými lidmi, kteří nepatří k elitám. „Jste úplně tupí, mohu vám prodat cokoliv – zkažené jídlo, nefungující stroj nebo chybné ekonomické opatření. Beztak nejste schopní to rozlišit,“ říká populismus tohoto typu.

Je pro něj typické, že se sice lidu dovolává, ale nikdy lidu nesvěří žádnou významnou pravomoc. Vůdce a úzká skupina jeho přátel provádějí věci, které jim zvyšují popularitu, ale pevně drží moc v rukou. Ze všeho nejvíc nenávidí přímou demokracii. Typickým opatřením gottwaldovského populismu je minimální mzda. Uškodí chudým lidem a řadu z nich připraví o práci, ale vůdci zvýší popularitu. Jsou lidé skutečně tak hloupí, že na to skočí? Ani náhodou. Jde jen o to, že nemají důvod nad takovou věcí přemýšlet. Proč by měli, když vše stejně rozhodne vůdce? Kdyby šanci rozhodnout dostali, zamysleli by se nad ní a minimální mzdu by zrušili – jak se to stalo nedávno ve Švýcarsku.

To, co nazýváme gottwaldovským populismem, ale nepřišlo na svět až s Klementem Gottwaldem. Ještě po staletích je připomínám špatný a zbabělý král Václav IV., který překotnou ražbou nových mincí způsobil inflaci a – aby se zalíbil lidu – nechal popravovat pražské pekaře. Pekaři pochopitelně za inflaci nemohli, ale Václav IV. zůstává v paměti jako král, který dělal pořádek a trestal nepoctivce. Jana Nečasová-Nagyová může být ráda, že žije v tak pokročilé době, kdy se neupaluje ani netopí. Základní princip ale zůstává stejný. A mohli bychom hovořit o desítkách podobných opatření – od státem organizovaných pogromů na Židy až po zavedení registračních pokladen. Vládce samozřejmě ví, že to ve skutečnosti povede ke zhoršení situace, ale pro tuto chvíli jeho popularita roste. Nic víc potřebuje.

Je zajímavé, že když elitářští komentátoři a historikové popisují jednání tohoto typu diktátorů, neviní z něj diktátory, ale lid. A vyvozují z toho, že lid je neschopný a zkorumpovaný a že diktátoři musí dostat ještě více pravomocí.

Proti tomu stojí to, co nazývám Burkovským populismem. Začíná někde v 15. století, kdy burani ze švýcarských hor vyhnali habsburské aristokraty. Táhne se přes partizánskou válku nizozemských měšťanů a nizozemského lidu proti kultivovaným španělským grandům a církevním funkcionářům, vzpouru sedláků z amerických kolonií proti vzdělaným královským úředníkům, pohrdání anglických řemeslníků a obchodníků ideály francouzských osvícenských filosofů až k současné americké Tea Party. Zahrnuje i mnohá další hnutí, která třeba tak úspěšná nebyla a některá z nich byla utopena v krvi.

Burkovský populismus vychází z přesvědčení, že i když lidé dělají chyby, jsou v zásadě schopni sami rozhodovat o svých záležitostech. Rozhodně lépe, než by za ně rozhodovali jacíkoliv experti nebo aristokrati. Pokud bychom měli hlavní teze, které s ním souvisí, zněly by takto.

• Vláda je pro občany a má být občanům podřízena.
• Občané mají schopnost posoudit, co má vláda dělat (aniž by museli řešit technické detaily), podobně jako každý z nás může úkolovat svého automechanika, aniž by musel rozumět detailům motoru.
• Zastupování nezvyšuje kvalitu rozhodování. Poslanci nejsou a nikdy nebudou rozhodovat moudřeji, než by rozhodovali obyčejní lidé. Jediný důvod vzniku parlamentů je technický – bylo by příliš obtížné shromáždit lidi na jedno místo a nechat je hlasovat.
• Tam, kde se názory buranů dlouhodobě liší od názorů elit, po čase se ukáže, že pravdu měli burani. To je vzorec, který se v evropských dějinách opakuje už po staletí.
• Věci, zvyky, instituce a způsoby chování nepotřebují žádného morálního ani filosofického ospravedlnění. To, že fungují a lidé jsou s nimi spokojeni, je dostatečným a nejlepším ospravedlněním.
• Lidé mají právo smýšlet a rozhodovat podle svých předsudků. Je věcí každého člověka, zda se spolehne spíše na předsudky nežli na rozum. Nejsou žádné důvody domnívat se, že by lidé, kteří o sobě tvrdí, že staví na rozumu a vědeckém poznání, přijímali moudřejší rozhodnutí než ostatní.

V zásadě takto to formuloval už v roce 1790 Edmund Burke a od té doby není co měnit. Kdybych měl stejné myšlenky formulovat já, zněly by takto: „Jsme dospělí lidé. Nejsme materiálem pro vaše experimenty. My burani jsme majiteli své země a my víme, co je pro nás dobré. Vzdělané lidi na ministerstvech platíme za to, aby dělali, co jim řekneme. Jestli se jim to nelíbí, ať si své programy realizují za vlastní peníze v nějaké jiné zemi. Možná, že budeme dělat chyby. Ale budou to naše chyby, my poneseme následky, a my se z nich poučíme.“

Státy založené na takovém populismu jsou pevné, nepodléhají dekadenci, dokážou se ubránit nepřátelům, umožňují svým občanům žít svobodně a v dostatku.