Jsou energetické úspory modla?

Evropská komise minulý týden vydala Komunikaci k energetické účinnosti, kde navrhla pro EU 30% cíl pro energetické úspory v roce 2030 a tím vyvolala nebývalou vlnu zájmu. Kromě tendenčních obav teplárníků se k tématu vyjádřil i David Tramba z Ekonomu. Sice značně kultivovaněji, avšak zásadním omylům se bohužel nevyhnul.

David Tramba v článku říká, že úspory jsou „modlou ekologických aktivistů“ a že touto „vírou“ se již nakazila i Evropská komise, která publikuje „prapodivné studie“ (míněno studie dopadu na odkazu výše) vyčíslující dopad na HDP a zaměstnanost. Ačkoli si myslím, že obecně je dobrý nápad legislativní návrhy doprovázet studiemi s modelováním dopadu, souhlasil bych zde s Davidem Trambou v tom, že studie je opravdu velmi nejednoznačná. Obsahuje totiž makroekonomické modelování pomocí dvou různých metod, z nichž každá vede k prakticky opačnému závěru. Jedna pro cíl 30% úspor v roce 2030 vypočítává dopad na HDP -0,22% a v případě cíle 40% až -1,20%, druhá naopak vede k pozitivnímu dopadu +1,06% (pro 30% úspor), resp. dokonce +4,45% (pro 40% úspor). Komise se tak vychytrale vyhýbá tomu udělat nějaké rozhodnutí a členským státům říká „přeberte si to sami“.

Tramba dále píše, že další oblíbený argument je, že energetická efektivita může snížit dovozy paliv. Ano, to je opravdu oblíbený argument, a to zejména proto, že to je pravda.

Nejzásadnější Trambova myšlenka tedy je ta, že domácnosti neplýtvají energií úmyslně, že pokud má úporné opatření dobrou návratnost, lidé do něj sami investují a implicitně tím naznačuje, že tedy regulace je nadbytečná a škodlivá. Tento názor je dnes bohužel poměrně častý a souvisí možná se způsobem, jakým se v 90. letech vyučovala ekonomie (v tu dobu jsem stejně jako Tramba studoval na VŠE).

Přitom již hodně přes dvacet let je v odborné literatuře popsán jev zvaný Energy Efficiency Gap, neboli jev, kdy není realizován společensky nákladově efektivní potenciál úspor z důvodu existence objektivních tržních selhání a překážek na trhu (např. pokřivených cen energie, které nezahrnují skutečné společenské náklady, nedokonalými informacemi a vysokou nákladností si tyto informace opatřit, vysoké diskontování budoucích příjmů, apod.). Tramba má ovšem pravdu, že až příliš často se snažíme tyto bariéry řešit příliš černobíle – buď za pomocí vysokých dotací (cukr), nebo povinných standardů (bič). To ale není nevyhnutelné.

Tyto bariéry lze totiž řešit i mnohem chytřeji. Jen je třeba u toho trochu přemýšlet a státní intervenci využívat cíleně jen k překonání těchto bariér a zbytek nechat vyřešit trhem, který to pak skutečně zvládne efektivněji.

Dva příklady:

1. Energetické štítky na spotřebičích: informace o energetické náročnosti spotřebičů byly dříve velmi těžko získatelné a pochopitelné. Regulací se uvalila povinnost na výrobce štítkovat své spotřebiče pomocí tříd A, B, C, atd. (dnes už A+, A++, A+++ atd.) Výrobce tato povinnost nijak extrémně nezatíží a spotřebiteli dá cennou informaci, která dnes prokazatelně ovlivňuje jeho nákupní chování směrem k energetické efektivitě. Pokud se pak později výrobky např. třídy C zakáží, nikoho to nebolí, protože už je dávno stejěn nikdo nekupuje.
2. Podpora energetických renovací domů v Německu: státní rozvojová banka KfW podporuje energetické renovace zvýhodněnými úvěry s malou dotací odstupňovanou podle dosažené úspory (v průměru dotace činí cca 10%). KfW má AAA rating a k 10% vlastního (státního) kapitálu si obstarává dalších 90% na kapitálových trzích. Německá vláda KfW podporuje relativně malou roční dotací, kterou ale dosahuje pro nás neuvěřitelného pákového efektu až 1:16, čímž motivuje masivní ekonomickou aktivitu natolik, že se jí vložené prostředky okamžitě vrací na vybraných daních.

Modlou by tedy neměly být ani energetické úspory, ani neexistující ideální volný trh. Bavme se o tom jak můžeme trhu malými cílenými intervencemi pomoci, aby toho co nejvíce mohl vyřešit sám.