Gaza, tak daleko, tak blízko

Izrael vyhlásil, že po bezmála měsíc trvající operaci v Pásmu Gazy své ozbrojené tažení ukončuje. Skutečně vlastní voje stáhl a přistoupil dokonce na třídenní příměří. Nicméně si očekávatelně přiřknul právo v případě potřeby reagovat na jeho porušení. Proklamace zastavení palby tudíž neznamená dohromady nic. Nese se v duchu těch „nejlepších tradic“ výbušného regionu, kde je trvalý mír neustále vzýván, ale dohromady nikdo neví, jak vypadá. Ozbrojené konfrontace nejrůznějších povahy a intenzity totiž probíhají permanentně, přičemž jejich ukončení není ani náhodou v dohledu. Konfrontace, nenávist a nepřátelství mezi židovským státem a jeho místními odpůrci jsou přirozeným stavem již několika po sobě jdoucích generací.

Izraelské obranné síly (IDF) se však každopádně z maličkatého území o velikosti 360 čtverečních kilometrů, kde žije namačkáno asi 1,8 milionu obyvatel, stáhly. Mimo jiné proto, jelikož uvíznout v dlouhodobé akci, či přímo ve faktické okupaci hustě zastavěného území s městskou gerilou, nemůže a nechce. Už se to kdysi stalo, načež se extrémně deprivovaný proužek území mezi Egyptem a židovským státem proměnil ve žhavou kouli na jeho noze. Proto z něj také roku 2005 dobrovolně odešel a povětšinou jen zvenku „usměrňuje“ místní poměry. Zejména tuhou blokádou, v níž se vedle pochopitelných opatření objevují i vyslovené zlovolnosti.

Území ovládané nesmiřitelným Hamásem, který se v gazském prostředí etabloval ozbrojeným převratem, ale častuje i poměrně častým užíváním přímočařejších metod. Pomalu končící operace navazuje na výpady předchozí, z nichž jeden zaujal též výmluvně poetickým názvem Lité olovo.

Zatím poslední invaze – Ochranné ostří – odstartovala na podkladě zjitřené atmosféry, jíž vyvolalo zavraždění několika židovských mladíků a odvetná likvidace mladého Araba. Výpad do enklávy Palestinské autonomie, prezentovaný bezmála jako policejní akce směřující k likvidaci podvratných tunelů a stanovišť k odpalování raket, stál dosud život přibližně 1900 Gazanů a necelých sedmdesát Izraelců. Výrazný nepoměr vyplývá především ze zdrcující technologické převahy strůjců útoku. Nově zejména z aplikace sice nákladného, nicméně vysoce úspěšného protivzdušného systému Železná kopule, jehož efektivita vedla mnohé ktomu, aby při rozezvučení výstražných sirén neutíkali do krytu. Ty jsou ostatně tak běžnou složkou izraelského života, až se stalo zvykem začleňovat je do struktury standardních bytových jednotek.

Závažné ztráty na civilním obyvatelstvu jsou obecně typické pro Pásmo Gazy, což se potvrdilo také tentokrát. Důvody jsou nasnadě. Vedle již naznačené asymetrie konfliktu je jasné, že vést vojnu v přelidněném areálu se nemůže obejít bez ztrát na životech. Zvláště, když zde neexistují široce uživatelné kryty. Z ciziny dovážený stavební materiál se zhusta mění v tajné tunely a dobře nafocené dětské oběti na životech mají v mediální éře řádově větší ničivost, než vhodně uložená nálož nebo raketa proniknuvší skrz Iron Dome.

Občas stupňovaný, v podstatě nekonečný zápas Hnutí islámského odporu s „krutou židovskou entitou“ je tak mimo jiné ideálním prostředkem, jak udržovat patřičnou hladinu vlastní autority. Složitá mezinárodní hra bývá do jisté míry výhodná i pro silně militarizovaný Stát Izrael (osmimilionová země představuje 10. největšího vývozce zbraní na světě). Protože snaha o ústupky není vlastní ani jedné válčící straně, nebezpeční, avšak čitelní islamisté v Gaze jsou nakonec řádově přijatelnější než jiné, daleko radikálnější politické proudy. Takové, jež díky nemotorným krokům západního slona v porcelánu vyhlašují rozpínavé kalifáty. Blízko Izraele, blízko Evropy.

V krácené verzi zveřejnil slovenský deník Pravda