Protože postkomunismus

Následující dělení je sice schematické a nekladu na něj jiné než didaktické nároky, nicméně jako základní osa postkomunismu poslouží. Je to tak trochu mé soukromé ohlédnutí, na pomezí (mé) paměti a (našich) dějin. Mých pětadvacet v naší zemi. Narodil jsem se na Vánoce roku 1981.

1989–1993: Akumulace kapitálu

Kořeny privatizací a restitucí, převod bytového fondu na obce. Idea jasná – vytvořit zodpovědné vlastníky, protože stát vlastnit neumí a vůbec má jiné starosti (jako třeba vyhnat kdysi na věčné časy spřátelenou armádu). Založit kapitalismus na drobném kapitálu. Etika restituentů – píše se do učebnic – bude stejná jako těch, kteří to "tenkrát" vybudovali. Zopakujeme první republiku, všechny ty úspěchy, které komunisté poničili. Celé to urychlíme tím, že zhasneme a pak se uvidí – hlavně zhasneme na vlastníky firem a firmiček (pravda, trochu proti zidealizovanému duchu prvorepublikovému).

Výsledek – vytvoření několika finančních konglomerátů, často za nejasných privatizací a často také na ramenech obrů z minulého režimu. Přesvědčení lidí o funkčnosti individuálních strategií, navzdory tomu, že kuponové knížky raději předali fondům a politickou moc politickým stranám. Z vysmívaných JZD se nestala společenství farmářů, ale pohltil je – nikterak proti vůli všech – zemědělský koncern budoucího ministra financí bez lustračního osvědčení. Zajišťování bydlení na základě privatizací / restitucí / regulovaného nájemného namísto hypoték. Rozpad bytových družstev, která sice prvorepublikové byly označeny za komunistický výmysl. Problémy se spoluvládnutím v privatizovaných panelácích.

Poučení: Nelze budovat individuální odpovědnost v nejasných vlastnických vztazích, nelze odpovědnost jednoduše delegovat.

1994–1998: Politická stabilizace. První a poslední opravdová reflexe postkomunismu. Havlův "rudolfínský" projev. Politicko-ekonomická krize, která stála Klause politický kapitál. Jestliže český postkomunismus pro sebe rád volil cestu "šokové terapie", toto teprve byl první šok. Místo reflexe a změny kurzu vedl k petrifikaci politické scény v podobě tzv. opoziční smlouvy, která vedla k souvládí ČSSD a ODS (1998–2002) proti Havlovi svorně usilujících o eliminaci role malých stran pomocí přechodu na tzv. většinový volební systém.

Výsledek – v situaci, kdy opozice za místa v různých radách nekontroluje vládnutí, se objevily první pokusy o oživení (či budování) občanské společnosti. Krize v ČT, Děkujeme, odejděte, Impuls 99 se sice neujaly, ale vytvořily dalším to, co chybělo jim – základní infrastrukturu a zkušenost "drobné práce" aktivistické. Neřekl bych, že pozdější Ne základnám či ProAlt na to přímo navazují, ale i zkušenost veřejnosti s odporem proti "vládneme, nerušit" dala základ pochopení dalších snah.

Poučení: Politická moc vyžaduje politickou kontrolu, a to nejen stranickou, ale i občanskou.

1999–2003: Okénko do světa. Trochu ve stínu domácích protestů jsme skrze přidružování k NATO a EU, ale také přes zkušenost s globálními protesty proti Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu začali sledovat dění okolo. To proto, že se stalo "naším" tématem –, aspoň po nějaký čas. Vladimír Železný ve Volejte řediteli vysvětloval pojmy globalizace a zahraniční kapitál, aby později zase jemu mezinárodní arbitráže připomněly meze podnikání, kteroužto lekci jsme mu zaplatili a poslali jej na pět let sedět. Do Evropského parlamentu.

Výsledek – ukázalo se, že ve světě začíná opadat zájem o český skanzen (post)komunismu, což lze přičíst i odcházení mytického Václava Havla z Hradu. Politici pochopili, že EU a NATO jsou nebezpečné, protože nás nutí zavádět zákony (třeba ten tzv. služební) a mezinárodní tendry vojenské techniky mohou být předmětem zájmu nadnárodních policejních struktur. O deset let později by nerozvážnost vstupu do EU ve všelidovém referendu již neprošla a k volbám do EP přišla necelá pětina voličů. Tentokrát jsme tam na pět let poslali sedět někoho, kdo slíbil, že tam ani nebude.

Poučení: Můžeme si vybrat dalšího, na koho svádět neutěšený stav země či od koho čekat nápravu, totiž mezinárodní politickou scénu a nadnárodní instituce.

2004–2008: Malé strany. Pokud jde o kapitál politický, ODS a ČSSD na spoluvládnutí (do roku 2010 v Praze) moc nevydělaly. Zato kombinace "vládneme, nerušit" s poměrně silnými a na ložiska kapitálu bohatými kraji přinesla do českého politického pojmosloví zlé slovíčko "kmotr". Je-li tunel dědictvím devadesátek, kmotr je jeho nástupce. Pokus o nekoaliční vládu jedné strany z let 1998–2002 vedl nikoliv k oslabení malých stran, ale přesně naopak k tomu, že lidé si do nich začali promítat až nereálné naděje. Na tom, byť z jiných důvodů, ztroskotali zelení a později vévéčka.

Výsledek – prohloubení nedůvěry v politiku (nakonec i volba prezidenta byla politikům preventivně uzmuta), začátek konce epochy velkých stran. Otevření politických možností pro malé strany, nejprve ty tradičnější (KDU-ČSL, SZ) později pro aktivistické a komunální, nakonec otevřeně podnikatelské. Rostoucí počet tzv. propadlých hlasů ve volbách.

Poučení: Po propasti mezi občanem a politikem se musíme orientovat v šedé zóně aktivistů, lobbistů, politických podnikatelů a stran na jedno období.

2009–2014: Konec postkomunismu? To, jestli někdo byl, či nebyl komunista, donášel kafe či informace, to již není pro voliče téma. Namísto vyrovnávání se s minulostí se snaží prosadit (každý ze své strany) témata jako menšiny, migrace, rovnoprávnost mužů a žen. Něco, co již s komunismem lze jen těžko spojit. Poslední pokus založit politickou stranu na antikomunismu neúspěšně realizoval Martin Bursík, když založil stranu LES, aby nakonec za TOP 09 kandidoval do Senátu, když předtím za tutéž stranu do EP kandidoval nedávný člen ODS Jiří Pospíšil.

Výsledek? Nezbývá než čekat, jak dopadne stále neobměněná politická elita (Marek Benda) a jak se k tomu všemu postaví ti, kdož se narodili po roce 1989. Zatím však se zdá, že mají jiné starosti. Taky proto, že jim nedávno ti, kdož buď vystudovali zadarmo v komunismu, anebo "zadarmo" v Plzni, vysvětlují, že odteď by si za studia měli platit.

Poučení? Zatím v nedohlednu.

Po tom všem se nelze divit, že alespoň veřejné mínění se vrací k dobám komunistickým. Jejich jediný přímo pojmenovávaný nástupce, tedy KSČM, navzdory lítému antikomunismu sedí stále nezměněn v parlamentu. A zatím trochu jinými typy sezení hrozí policie poslancům stran postkomunistických.

A jaký je váš postkomunismus?