Irák ve vzpomínkách námořního pěšáka

Mému americkému spolubydlícímu bylo teprve třicet let, přesto může plným právem požívat titulu "veterán". Jako rodilý Texasan narukoval k Americké námořní pěchotě v roce 2003 a několik následujících let pak pobyl v Iráku, kde byl právě v době největších amerických ztrát - o iráckých civilistech ani nemluvě. Dnes je ve výslužbě a dokončuje studium vysoké školy, avšak na Irák i tak často vzpomíná.

Nestal se z něj rozhodně pacifista - jeho současnou oblíbenou zábavou je herní počítačová simulace vojenských tažení, kterou "paří" s dalším spolubydlícím po večerech a nedávno se vrátil zcela nadšený z návštěvy historického bojiště u Gettysburgu. S Irákem však stále cítí zvláštní pouto, rád vytahuje různé válečné historky a to co se tam děje dnes, se ho velmi dotýká. "Iráčanům bychom měli dnes pomoci, ale nějakým inteligentím způsobem", čímž připomíná nepříliš úspěšné americké angažmá v Iráku. "Za to, co se v zemi oodehrálo po našem příchodu, toho Iráčanům hodně dlužíme..."

V dnešních Spojených státech je skutečně možné sledovat, že řada Američanů je v současnosti vyděšená tím, co se v dnešním Iráku děje a co je teď i na Západě zřetelné ještě více, než v uplynulých letech - tedy že současná situace v Iráku je jeden z přímých důsledků katastrofální nekompetence (v lidové angličtině pro to existuje velmi peprný termín "cluster fuck") politiků a ideologů předcházející Bushovy administrativy.

Ponechme nyní stranou všechny kontroverze kolem příčin iráckého tažení v roce 2003 (neexistující souhlas Rady bezpečnosti, vykonstruované důkazy pro invazi atd.). Samotné svržení krutého diktátora nemuselo v konečném důsledku zdaleka vést k tomu, co dnes v zemi vidíme. Daleko fatálnější bylo to, co následovalo (či naopak nenásledovalo) po jeho sesazení - rozklad státu a jeho struktur pod patronátem amerického guvernéra Bremera (např. chaotické rozpuštění vládní strany Baath a rozpad ozbrojených sil) bez schopnosti nadále zajistit fungování země, následné obrovské množství zbraní, které se dostalo mezi Iráčany, hekatomby mrtvých v nastálé anarchii, přičemž nevyčíslitelné ztráty na památkách lidské civilizace tu oproti ztrátám na živých lidech působí jen jako hodně kyselá višeň na zpackaném dortu.

Pokračování americké podpory sektářskému premiéru Málikímu, zjevně špatný výcvik irácké armády, do které sice byly investovány miliardy dolarů, ale její bojeschopnost se přitom dnes ukazuje jako prachmizerná - s čímž souvisí i nekontrolovaný vzestup ISIS - na tom má samozřejmě podíl i současná Obamova administrativa.

Je otázkou, jestli se Blízký východ v uplynulých deseti letech nedostal do takové fáze, kdy již žádná masivnější zahraniční vojenské angažmá, včetně amerického, může ještě vůbec něco zásadnějšího změnit. Nářky nad tím, že by bylo vše jinak, kdyby Obama neszáhl zbytek amerických vojáků, jsou dle mého názoru zbytečné. Beztak se jednalo o několik desítek tisíc vojáků, které by americké veřejné mínění - stále kritičtějí k americké přítomosti v Iráku - stejně nerado vidělo krvácet v pozemních ofenzívách proti ISIS. Umýt ruce by si však Američané nad situací v zemi rozhodně neměli a několik leteckých útoků na pozice ISIS a něco humanitární pomoci genocidou ohroženým Jezídům zdaleka nestačí. Mimochodem kromě nich a křesťanů jsou častými oběťmi ISIS hlavně další muslimové - ší´ité. ISIS obecně bývá prezentována jako sunnitská věc a pro mnoho lidí slouží jako další "důkaz" násilného povahy celého jednoho náboženství - přičemž jaksi ale nemluví o tom, že aktivity sunnitské ultraextrémní ISIS způsobily smrt či ztrátu domova i tisíců sunnitů v Iráku i Sýrii. Připisovat akce ISIS podstatě islámu je shodně nesmyslné jako přisuzovat činy některých srbských a chorvatských extrémistů v balkánských konfliktech celému křesťanství.    

Pomoc dnešnímu těžce zkoušenému Iráku a jeho lidem lze dělat jen inteligentně, přičemž drony, bombardéry, případně pěšáci by neměly být zdaleka pilířem americké pomoci. Daleko efektivnější by byla americká koordinační pomoc - snaha o konsolidaci Kurdů se sunnity a ší´ity (nikoliv že budou každé z těchto komunit rozdány zbraně, které nakonec nejen že komunity použijí proti sobě, ale i proti Američanům...), dosazení schopných velitelů, třeba i amerických, následování rad kompetentních odborníků a znalců oblasti a hlavně podpora konstruktivních místních osobností a politiků, nikoliv sektářů, jako byl Málikí. Až se toto stane, teprve pak bude jistá naděje, že dojde v Iráku k nějakému pozitivnějšímu obratu.

Autor působí v současnosti v USA a zabývá se pohledy amerického judaismu a islámu na Blízký východ. Viz také autorův blog.