Zpoplatní ministerstvo vnitra přístup k informacím a hodí to na EU?

Otevřená data, nebo v evropské hantýrce "opakované použití informací veřejného sektoru", znamenají takový stav, kdy občané, firmy nebo instituce mohou využívat data produkovaná státem opakovaně a svobodně, bez nutnosti je ze státu nepohodlně a složitě získávat. Taková data by pak měla být dostupná ve strojově zpracovatelném a otevřeném formátu, tedy v podobě, která umožní jejich automatické zpracování či analýzu pomocí počítačových programů.

Takto dostupná data (například ze státního rozpočtu, obchodního rejstříku nebo jiných míst, na kterých veřejná sféra sbírá informace) pak mohou být nejen podkladem pro veřejnou kontrolu fungování státu, ale také zpětnou vazbou pro jeho efektivnější nastavení a v neposlední řadě také zdrojem nových podnikatelských příležitostí (příklady viz tento článek).

Evropská unie si je toho vědoma a přijala vloni aktualizaci směrnice, která upravuje pravidla pro poskytování otevřených dat. Tato směrnice zavádí některé technické a právní úpravy, které poskytování otevřených dat zjednoduší, a odbornou veřejností byla přijata pozitivně.

Protože se ale jedná o směrnici, státy si ji musí do svého právního řádu transponovat, je zde tedy prostor pro legislativní kutilství, při kterém je často původní dobrý záměr přehlušen jinými, s původním účelem nesouvisejícími změnami.

Tak se stalo i nyní. Zásadní problém je v tom, že zatímco evropskou směrnicí vyžadované změny se měly týkat pouze poskytování informací pro opakované použití, tedy pro použití nesouvisející s původním záměrem vzniku informace, česká transpozice tyto změny zavádí u všech žádostí o informace. Co více, definici opakovaného použití informací vůbec nezavádí, čímž vznikají mnohé logické a výkladové nedostatky.

Pokud přejde do praxe, budou muset úřady ke každé infožádosti například poskytovat tzv. metadata, tedy informace o informacích. Což je zjevně nesmysl, protože pokud si požádáte o běžný dokument ze zastupitelstva, tak vám tato metadata (například informace, kdy byl dokument naposledy editován nebo v jakém progamu byl vytvořen) většinou k ničemu nejsou. Naopak pokud budete požadovat v rámci opakovaného použití informací nějaký datový soubor, jehož obsah se každý den aktualizuje, jsou tato metadata užitečným, mnohdy nezbytným doplňkem.

Největší překážku v právu na informace staví žadatelům do cesty ta část novely, který umožňuje zpoplatnit de facto jakoukoli žádost o informace. Zatímco doposud bylo možné žadateli účtovat jen prokazatelné výdaje na poštovné nebo tisk, případně zpoplatnit "mimořádně rozsáhlé vyhledání informací", novela tuto možnost úhrady mimořádně rozsáhlého vyhledání ruší. Namísto ní umožní za informace žádat peníze, keré by měly pokrýt "skutečné náklady za vyhledání�, nebo vytvoření� informace" - ovšem kdykoli. Doplňující nařízení vlády pak stanoví, že by se tyto náklady měly počítat z platů příslušných úředníků, kteří žádosti vyřizují.

Oproti současné praxi tak dostanou úřady do rukou bič, jak požadováním poplatků za jakoukoli infožádost odradit občany od snahy získat informace, protože s vyřízením jakékoli žádosti jsou spojeny náklady na platy úředníků, přestože vyřízování infožádostí je z podstaty věci jednou ze složek pracovní náplně úředníků. Je to stejně absurdní, jako kdyby si úředník účtoval za čas, který stráví s občanem při jakémkoli jednání.

Další překážkou je prodloužení lůhty pro poskytnutí informace o 5 dní, celkově tak lhůta naroste z původních 25 dnů na 30 dnů, přestože to směrnice nepožaduje.

Problematické také nově zaváděné ustanovení o "dohodě o umožnění� trvalé�ho přístupu k informacím". Zatíco původní směrnice chce tímto umožnit státům poskytovat otevřená data prostřednictvím soustavy veřejných licencí (například Creative Commons, nebo ještě lépe Open government licence), česká transpozice zavádí možnost vzniku speciálních dvoustranných smluv. Konstrukce ustanovení o smlouvách ovšem neobsahuje žádný odvolací mechanismus, takže pokud povinný subjekt takovou smlouvu nebude chtít uzavřít, nemá se zájemce kam odvolat. Původní směrnici je třeba vykládat tak, aby měl povinný subjekt povinnost takovou smlouvu uzavřít, pokud požadovaná data existují a jsou technicky dostupná.

Novela obsahuje i několik dalších formulačních a logických nedostatků, jejichž popis přesahuje možnosti tohoto článku. V souvislosti s aktuálně představeným a hluboce vykastrovaným návrhem zákona o registru smluv (z dílny stejného ministerstva!) je navíc paradoxní, že zatímco novela infozákona zavádí povinnost strojové čitelnosti zveřejňovaných informací a povinnost zveřejnit metadata, z původního návrhu zákona o registru smluv tato povinnost nesmyslně vypadla. Bylo by jistě velmi zajímavé sledovat, jak by se s tímto rozporem vypořádala praxe, v přístupu k informacím by to ale znamenalo jen další chaos.

Až do 21. srpna je možné v rámci veřejné diskuse zasílat na Ministerstvo vnitra připomínky (podkladové dokumenty zde). Nezbývá než doufat, že se jimi úřad bude řídit a připravovanou novelu upraví tak, aby respektovala původní záměry evropského zákonodárce a nevkládala do zákona o přístupu k informacím zmíněné překážky.

Jinak se také můžeme dočkat toho, že při vystavování účtů za poskytování běžných a doposud bezplatných informací se úředník bude bezelstně odvolávat na Evropskou unii - ta přitom nic takového nepožaduje.