Stav diplomatického sboru v roce 2014

Personální stav české diplomacie se mimo zdi Černínského paláce diskutuje jen zřídka. Výjimkou jsou momenty, kdy jsou na velvyslanecké posty nominováni kandidáti, kteří mají výraznou politickou podporu či minulost. Pravidelně se tak objevuje otázka, zda je diplomatický sbor dostatečně profesionální.

Nebo jsou velvyslanci spíše zastupiteli různých politických sil, které chtějí získat svůj podíl na zahraniční politice skrze své kandidáty nebo post pro své politické vysloužilce? V tomto ohledu rezonovala v nedávné minulosti především jména Vladimír Remek, Livie Klausová nebo Tomáš Podivínský. Každoroční porada velvyslanců probíhající v tomto týdnu nabízí příležitost zamyslet se nad kondicí české diplomacie.

Velvyslanci na stránkách jednotlivých velvyslanectví většinou uvádějí své životopisy, které Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) analyzovala a výsledky předkládá v tomto blogu. Cílem bylo zjistit kvalifikační předpoklady v podobě předchozí kariéry, vzdělání a jazykové vybavenosti českých velvyslanců. U stránek velvyslanectví se z velké části liší struktura i obsah, některé informace jsou zastaralé a jiné lze dohledat pouze v určité jazykové verzi, což platí i u sbíraných dat. V případě, že nebyly životopisy zveřejněny, snažili jsme se je získat komunikací s danými ambasádami, avšak to se nepodařilo vždy. Navíc data v životopisech nebyla často úplná.

Z celkového počtu 79 velvyslanců (66 mužů a 13 žen) je sedm vyslaných přímo při mezinárodních organizacích, zbytek zajišťuje standardní bilaterální diplomatické vztahy, případně jsou pověřeni i zastupováním při některé mezinárodní organizaci (např. UNESCO). Aktuálně není 16 velvyslanectví obsazených velvyslancem, přičemž u šesti je tak z rozpočtových či politických důvodů. Věk českých ambasadorů se pohybuje od 37 do 71 let. Průměrná délka současného vyslání je necelé tři roky, což vzhledem ke standardnímu čtyřletému vyslání znamená, že prezident Zeman bude mít  šanci v blízké budoucnosti ovlivnit obsazení řady diplomatických postů.

Z analýzy profilů velvyslanců vyplývá, že politizace české diplomacie není až tak palčivým problémem zahraniční politiky, jak se obvykle uvádí. Čeští velvyslanci jsou převážně dlouholetými zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí se zkušeností na nižších diplomatických pozicích případně na řídících postech v rámci MZV. Průměrná délka zaměstnaneckého poměru na ministerstvu je u velvyslanců 20 let. Někteří dnešní velvyslanci ale nastoupili na MZV už v 70. letech. Pro řadu z nich je současné vyslání zároveň několikátým v pořadí – z profilů lze sledovat, že 43 velvyslanců bylo vysláno opakovaně, 5 velvyslanců dokonce počtvrté.

Všichni velvyslanci mají dokončené vysokoškolské vzdělání, přičemž 13 z nich nastoupilo na MZV ihned po ukončení svých studií. Obory přímo spojené s diplomatickou činností (politologie, mezinárodní vztahy, evropská studia, bezpečnostní studia) studovalo původně pouze 16 velvyslanců, z nichž šest je absolventy známého Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO). Deset velvyslanců si vzdělání v těchto oborech doplnilo až později, často při zaměstnání na MZV. Ekonomické obory absolvovalo 17 velvyslanců, 16 studovalo jazykovědné obory, jiné humanitní a společenskovědní disciplíny dokončilo devět a právo šest z nich. Deset velvyslanců studovalo technické a přírodovědné obory.

V případě 12 velvyslanců vedla cesta na MZV  z jiných ministerstev a státních úřadů, případně z armády. Z Kanceláře prezidenta republiky pak přešlo do služeb MZV dalších 6 ambasadorů. Z výzkumných, akademických a jiných vzdělávacích institucí pochází 12 velvyslanců. Politická kariéra před nástupem na MZV bezprostředně předcházela vyslání v případě bývalého europoslance Vladimíra Remka (Rusko) a bývalého ministra Petra Gandaloviče (USA). Milan Ekert byl před svým nástupem na MZV v roce 2006 poslancem, velvyslancem v Bělorusku byl však jmenován až v roce 2012. V soukromém sektoru, v odvětvích průmyslu, stavebnictví, finančnictví a jiné, bylo původně zaměstnáno 14 velvyslanců, dalších 13 se věnovalo žurnalistice, překladatelství, nakladatelské činnosti a podobným zaměstnáním.

Často diskutovanou otázkou je také jazyková vybavenost českých velvyslanců, kterou uvádí ve svých životopisech pouze 52 z nich. Všichni uvádějí aktivní znalost angličtiny a 32 zná čtyři a více jazyků. Částečně či plně ovládá 37 velvyslanců ruštinu, 35 francouzštinu, 26 němčinu, 15 španělštinu a 9 arabštinu. Mezi dalšími 23 jazyky se objevuje především italština, polština a portugalština.

K zjištěným výsledkům je nutné přistupovat s jistou mírou obezřetnosti, neboť obsahují pouze informace, které chtěli sami velvyslanci zveřejnit. Při hlubším studiu profilů je místy patrná neochota uvádět bližší informace o kariéře před r. 1989, o jazykové vybavenosti či podrobnosti o vzdělání. Dobrou zprávou je skutečnost, že převážná část velvyslanců prošla před svým vysláním strukturami MZV, což hovoří o předchozí zkušenosti se zahraniční politikou.

Obtížně hodnotitelné je však to, jaké politické faktory hrály roli při rozhodování o vysláních konkrétních osob a zda  byla pro konkrétní vyslání vybrána dostatečně kvalifikovaná osoba. Okolnosti jmenování některých z posledních velvyslanců v tomto ohledu zanechaly řadu otazníků. Nabízí se také otázka, zda “ekonomizace” zahraniční služby, kdy je za hlavní kvalifikační kritérium považována schopnost podpořit export českých podniků nikoliv schopnost zajišťovat dobré politické vztahy se zahraničními partnery, je tou nejlepší cestou pro českou zahraniční politiku.

Vít Borčany

Autor je spolupracovníkem AMO

Follow @AMO_cz