Jak se Miloš Zeman mýlil... v Ukrajině

Zemanovým problémem je především to, že často přejímá ruskou rétoriku, kterou různým způsobem zapojuje do svých projevů. Právě takovým příkladem je fráze o „federalizaci“ Ukrajiny, pod kterou si ale prezident zřejmě (podobně jako obyvatelé východní Ukrajiny, kteří ji často podle ruského vzoru podporovali) nedokázal představit nic konkrétního, co by odpovídalo ukrajinským reáliím.

V aktuálním projevu je příkladem podobně nešťastné fráze označení konfliktu na Ukrajině za „občanskou válku“, což vyznívá v souvislosti s posledními zprávami o zadržených ruských vojácích v Donbasu obzváště absurdně. Přítomnost ruských vojáků na Ukrajině je dnes nezpochybnitelná. Nejdůležitější je však skutečnost, že k událostem vedoucím k anexi Krymu a rozhoření brutálního konfliktu v Donbasu došlo především kvůli ruskému vměšování se do čistě vnitřních ukrajinských záležitostí. Právě proto nese Ruská federace přímou odpovědnost za vznik konfliktu, který tvrdě dopadá na místní civilní populaci.

V tomto kontextu působí nešťastně i zpochybňování sankcí proti Rusku. Ty naopak měly přijít mnohem dříve, přinejmenším po anexi Krymu. Co jiného ostatně měla Evropská unie v této situaci dělat? I kdyby skutečně byly kontraproduktivní (což ale nejspíše nebudou), jsou přinejmenším nějakou odpovědí na agresivní politiku Ruska. Sedět se založenýma rukama a vysílat směrem k Rusku „tvrdá prohlášení“ by situaci zcela jistě nepomohlo. A vzhledem k tomu, že původní rozbuškou protestů, které vedly ke svržení Viktora Janukovyče bylo nepodepsání Asociační dohody s EU, má Unie přinejmenší morální povinnost poskytnout Ukrajině nezbytnou pomoc. Na ruském „mýtu obležené pevnosti“ (o kterém se Zeman v souvislosti se sankcemi též zmiňoval) sankce změní už jen velmi málo. O tom jak je v Rusku tento mýtus dlouhodobě zakořeněný mluvil v rozhovoru pro Respekt ještě v květnu (tedy před vyhlášením sankcí) zástupce šéfredaktora ruských opozičních novin Novaja Gazeta.

Nad populistickou frází o „rejdišti banderovských sil“ na Majdanu už si snad lze jen povzdechnout. Tento výrok je nejen hloupě prvoplánový, ale také nepravdivý. Nikdo nezpochybňuje účast radikálů na kyjevských protestech. Ti se logicky zviditelnili v době největších střetů, kdy v Kyjevě zemřelo přes sto protestujících. Nebyli však jádrem hnutí a po svržení Viktora Janukovyče zase velmi rychle z ukrajinské scény zmizeli. Dnes hrají, stejně jako v předchozích fázích protestů, naprosto marginální roli. O tom, že se nejednalo o žádné násilné a radikální hnutí, svědčí mimo jiné i záběry ukrajinské redakce radia Svobodná Evropa z loňského prosince.

Velmi pochybné je i vydávat portrét Stepana Bandery na Majdanu za důkaz „extremistického“ charakteru hnutí. I když je Bandera kontroverzním symbolem (což ale platí snad pro každého „národního hrdinu“ v této části světa), mnohými Ukrajinci je chápán jednoduše jako bojovník za nezávislost Ukrajiny bez jakýchkoliv jiných konotací, což je zcela legitimní přístup. Vydávat takto smýšlející Ukrajince za extremisty je hrubé zjednodušení a jasný nesmysl.

Prezident Zeman se bohužel na veřejnosti často vyjadřuje bez znalosti konkrétních reálií. Při ostře sledovaném projevu před velvyslanci by ale měl být po faktické stránce korektní. Proto by si prezident nejen v souvislosti s Ukrajinou měl odpustit některé fráze, které možná přitáhnou pozornost, ale zcela devalvují celkové poselství jeho projevů.

Buďme snad nakonec rádi, že ukrajinský ministr zahraničních věcí Pavlo Klimkin jako čestný host na poradu velvyslanců kvůli minským jednáním nedorazil. Podle předběžného programu velvyslanecké porady měl vystupovat hned před českým prezidentem.

Michal Lebduška

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz