Děsivá zdrženlivost vládne západním světem

Mnichov 1938, Rwanda 1994, Sýrie 2011. Evropa a Amerika nyní stojí před volbou, zda-li se Ukrajina zařadí do tohoto děsivého seznamu odkazující na netečnost Západu a především hrozivé lidské utrpení. Zatímco prezident Obama několikrát (naposledy včera) prohlásil, že Spojené státy nevstoupí do vojenského konfliktu s Ruskem o Ukrajinu, a nezdá se, že by některý z evropských států byl ochoten takový konflikt s jadernou velmocí riskovat, Evropa ani Amerika nesmí polevit v tlaku na Rusko, které stojí nejen za nepokoji na východě Ukrajině, ale může ohrozit bezpečnostní stabilitu, na kterou jsme si i my v Česku pod křídly Severoatlantické aliance tak rychle zvykli.

Rusko dnes již bez okolků posílá své elitní výsadkáře na území, které není pod kontrolou Kyjeva, připravuje bojové pozice u hranic, posílá těžce ozbrojené jednotky na ukrajinské území a dlouhodobě zásobuje municí a zpravodajskými informacemi „separatisty“ v zemi, která ještě před několika měsíci doufala v postupnou konvergenci k Evropské unii a stabilizaci hospodářství, a jež nyní stojí na prahu absolutní zkázy. Téměř 200 tisíc obyvatel bylo 'vnitřně' vysídleno a desítky či stovky tisíc dalších emigrovaly, v centru miliónového Doněcku vybuchují za bílého dne trhaviny a další generace dětí si zvyká na nekonečná čekání ve vojenských krytech a kontroly u checkpointů.

Zatímco se počty civilních obětí pohybují nad hranicí desítek a stovek (zemřelo již více než 2000 lidí) a stálý člen Rady bezpečnosti OSN podnikl invazi suverénní země, anektoval její další část a má na svých rukou krev 298 pasažérů letu MH17, velká část obyvatel zemí NATO a EU je lhostejná k této krizi podobně jako v případě Sýrie, Rwandy a Mnichova. 

Bohužel, ani od české politické elity se nám nedostává ujištění, že by si uvědomovala váhu dnešní situace. Zatímco o situaci na Ukrajině jednala na krizovém jednání Rada bezpečnosti OSN, na Ukrajině se nachází nejméně tisícovka ruských vojáků (nemluvě o tisících dalších ruských občanech vycvičených a zásobovaných z Ruska) a OBSE označila ruské aktivity za invazi, ministr obrany Stropnický se pro Český rozhlas vyjádřil: „Nevnímal bych to tak, jako že hrozí nějaká invaze ruských vojsk.“ Zbabělé výroky premiéra Sobotky snad netřeba připomínat, a ministr zahraničí Zaorálek už v květnu prohlásil pro agenturu Reuters: „Nemám žádné pochybnosti o tom, že Rusko je odpovědné za situaci v Doněcku a Slavjansku (...) Nemáme žádnou šanci, abychom tuto situaci řešili silou. Neexistuje možnost ji vyřešit v krátkodobém horizontu.“ Ano, v krátkodobém horizontu je řešení opravdu poskrovnu, ale tento defétismus hraničí s neschopností.

Připomeňme slova Johna Stuarta Milla z 60. let 19. století v kontextu americké občanské války:

„Válka je ošklivá věc, ale není tou nejošklivější věcí. Zkaženost a rozklad naší morálky a našeho vlastenectví, to, že si myslíme, že nic nestojí za to, abychom pro to vedli válku, je mnohem horší. Člověk, kterému nic nestojí za to, aby proto bojoval, člověk, pro kterého není nic důležitějšího než jeho vlastní osobní bezpečí, je ubohá bytost. Nikdy nebude svobodný, pokud mu jeho svobodu nezajistí a neuhájí ti, kdo jsou daleko lepšími lidmi, než je on sám.“

Ukrajina přece nepatří mezi státy, které jsou mimo oblast pro Evropu strategicky důležitou, a nadcházející zimní měsíce nám velmi bolestně připomenou, jak nedostatečně jsme se na případné zhoršení vztahů s Ruskem připravili (a že varování nebylo málo). Co však nyní potřebujeme není lhostejnost, či v lepším případě zdrženlivost, ale velmi jednoznačné semknutí Severoatlantické aliance a členských států Evropské unie v koalici, která bude ochotna se Rusku postavit i za cenu případných ekonomických a vojenských ztrát - a především, která zásadním způsobem pomůže Ukrajině nejen stabilizovat bezpečnostní situaci na východě, ale také jí poskytne výraznou hospodářskou asistenci. Ano, velkou část vlastního bohatství na Ukrajině rozkradly v posledních dekádách místní elity, ale geopolitický konflikt o mír v Evropě nevyhrajeme moralizováním (ani poukazováním na vlastní utažené opasky). Pokud si něco nejbohatší blok světa nemůže dovolit, pak je to úzkoprsost a neochota postavit se za elementární hodnoty, na kterých stojí naše civilizace.

Je paradoxní, že naše země, která si toho v minulosti tolik vytrpěla díky autoritářským režimům a která přitom získala mezinárodní uznání pro svůj mírový přechod k liberální demokracii, bude pravděpodobně jen okrajovým hráčem během nadcházejícího Summitu NATO ve Walesu. Aliance nyní hasí nejhorší krizi od konce studené války a čelí soupeři, který je ochoten podstoupit ekonomickou i lidskou oběť s vidinou revize geopolitického uspořádání. Žádný člen aliance tak nesmí zůstávat na pochybách, že se jednou o současné krizi na Ukrajině bude psát jako o zlomové události evropských dějin ve 21. století.

Evropa i Amerika učinily v posledních letech a dekádách několik chyb, o kterých můžeme vést seriózní debatu, ale potenciálně největší chybu mohou teprve udělat, pokud se autoritářskému režimu Vladimira Putina nepostaví jednotně čelem.

Praha, 29. 8. 2014